Muž z Nového Jičína za třicet let vyrobil 200 tisíc cínových vojáčků

  17:56
Cínoví vojáčci jsou koníčkem Jaroslava Podmola z Nového Jičína. Za bezmála třicet let jich už vyrobil téměř dvě stě tisíc. V kastrůlku nad ohněm bublá roztavený kov, na pracovním stole leží rozložené formy a na světě je voják v uniformě z dob napoleonských válek.

Jaroslav Podmol z Nového Jičína vyrábí a sbírá cínové vojáčky. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Určitě na první pohled zaujme detailním zpracováním. Je vidět každá jednotlivost oděvu, každý kus výstroje. Jsme v dílně Jaroslava Podmola z Nového Jičína, který cínové vojáčky vyrábí už téměř třicet let. „Dohromady jich za tu dobu mohlo být až dvě stě tisíc. Armáda, za kterou by se nestyděl ani Napoleon,“ říká Jaroslav Podmol.

Co vás přivedlo k cínovým vojáčkům? Koníček z dětství?
Už ve škole jsem si z plastelíny modeloval figurky, sbíral jsem vojáčky a pak jsem si je i sám vyráběl. Když jsem ale začínal, nebylo oficiálně k sehnání prakticky vůbec nic. Ze zahraničí se nesmělo nic vozit, takže každý se snažil vyrábět si to sám. Bydlel jsem tehdy v Praze, kluby sběratelů se scházely potají. Burzy bývaly třeba na Ovocném trhu nebo v Radiopaláci. Když už se něco podařilo zvenku sehnat, byly to už často kopie kopií. A protože to u nás nikdo nedělal, rozhodl jsem se udělat si v devadesátém roce živnost a začal jsem je dělat sám.

Byly začátky těžké? Měl jste se od koho učit?
Nikdo mi nic neřekl, měl jsem ale kolegu, který to taky dělal. Mohl jsem mu koukat pod ruce, ale informace mi k tomu neřekl žádné. Třeba než jsem zjistil, jak udělat správnou směs cínu a dalších příměsí. Než jsem přišel na správné poměry, trvalo to hodně dlouho. Ale tím, že jsem uměl modelovat, jsem měl výhodu, že jsem figurky nemusel kopírovat, ale dělal jsem je od začátku sám.

Říkáte, že figurky jsou ze směsi kovů. Takže cínoví vojáčci nejsou tak úplně cínoví?
Není to čistě cín, další součástí je olovo, pak antimon a další přísady, které nechci prozrazovat. Z čistého cínu to nejde. Za prvé je strašně drahý, za druhé, když se ochlazuje, tak se hodně smršťuje, a tím vznikají různé dutiny či chyby v detailech.

Jak takové figurky vznikají?
Nejprve si to namaluji. Originál dělám z moduritu, to trvá tak dvě tři hodiny práce. Potom se podle něj vyrobí forma a pak se může odlévat. Hotové figurky pak vybarvím. To je z toho všeho nejhorší. Je to titěrná práce. Chce to trpělivost, mít na to nervy. Sednout si na to třeba čtyři hodiny v kuse a malovat.

Na těch figurkách mne fascinuje, jak jsou udělané co nejvíce do podrobností...
Je třeba, aby tam bylo co nejvíce detailů. Ty rozhodují. Když má voják nějaké vybavení, musí mít přesně takové, jaké k němu patřilo, musí mít správnou uniformu, epolety a další věci. Musí to být autentické, musí se dodržet anatomie. Nesmí se na tom nic pokazit, často záleží i na barvě knoflíku.

Fotogalerie

Vidím, že figurky děláte ve skupinách. Proč?
Říká se tomu sestava. Základ většinou tvoří střílející figurka, vestoje, vkleče, pak voják v pochodu, stojící, pak třeba útočící na bodák. Do toho jsou pak různé vychytávky, tady mám třeba myslivce, tady figurku Napoleona. Aby si člověk mohl sestavit nějaké dioráma, musí mít série 15 až 20 figurek, pak se dělají doplňky, třeba koně, ležící mrtvoly a další. Třeba u sedmileté války má ta série dohromady až 150 různých figur. Dohromady už jsem těch vojáčků vyrobil možná i 200 tisíc.

Předpokládám, že figurky si od vás objednávají zejména muzea, hrady a zámky. Je to tak?
Muzea a další jsou samozřejmě v první řadě. Kromě nich se ale postupně nabalili další lidé, například sběratelé, kteří si tvoří vlastní diorámata, nebo si s figurkami přehrávají bitvy a podobně.

Kolik těch tematických sestav už máte za sebou?
Dělám třicetiletou válku, gotiku, sedmiletou válku, teď napoleonské období, do toho nějaké speciální zakázky. Těch originálních forem už dnes bude tak pět set, šest set. A to nedělám jen vojáčky, ale třeba i betlémy, lišku Bystroušku pro Hukvaldy a další. Největší sestavu jsem dělal pro expozici generála Laudona v Novém Jičíně, údajně jedno z největších bitevních diorámat v Česku. Je tři metry dlouhé a metr široké, má asi pět set figur, z toho je asi stovka jízdních. Ale nevím, co mají lidé sestavené doma. Sběratelé mi sem přijedou, a když vytahují peněženky, tak brečí, že toho nemohou koupit více. Nejraději by brali všechno.

Na kolik taková figurka přijde?
Ode mne je to zhruba za 45 korun, ale když je to z obchodu, tak je to už o něco více. V zahraničí jsou ale mnohem dražší, tam taková obyčejná figurka vyjde na dvacet eur i více, oproti nám je to obrovský nepoměr. Dva roky zpátky jsem byl v Paříži, přímo za Louvrem je tam specializovaný krám, jedna figurka mne tam zaujala, ale stála 60 eur. To jsem si nechal zajít chuť s tím, že si ji raději vyrobím sám.

A vy jste za hranicemi nezkoušel prorazit?
Oni jsou strašně chytří. Zkontaktují mne, moje práce se jim líbí, to je pro ně v pořádku, ale když se začneme bavit o ceně, tak mi řeknou, my víme, že u vás to stojí tolik, více vám nedáme. A já tedy, že to se nemáme o čem bavit. Dnes mám síť odběratelů, sběratelů, drobných obchodníků, to mi stačí. Musím ale říct, že výroba figurek není moje hlavní obživa, s tím bych asi nevyšel. Navíc cínu je stále méně, možná bude za nějakou dobu cínovým figurkám konec.