„Při chůzi bez bot se člověk nikdy nenudí, každá cesta je dobrodružstvím,“ říká Ivana Hluštíková.
Pamatuje si, že když sundala boty a začala bez nich chodit všude, připadala si ze začátku jako nahá.
„Velice brzy jsem si ale na ten pocit zvykla, chodit bosky mi přišlo normální a hlavně mě to začalo bavit,“ vzpomíná Hluštíková na dobu zhruba před třemi lety, kdy se takto rozhodla vyjít poprvé na ulici.
Nástrah v podobě rozpáleného chodníku nebo například střepů se neobává. „Pár nehod mě sice potkalo, například ukopnutý palec nebo škrábnutí, nebylo to ale nic hrozného. Kůže na ploskách nohou postupně zesílí a stane se odolnější. A více a lépe už se také dívám, kam šlapu,“ usmívá se.
Nejraději ale vyráží bosa do přírody, především do lesa. „Tam se moje nohy radují. Představa, že jehličí píchá, je nesprávná. Ale bolí šlápnutí na borovou šišku,“ říká Hluštíková.
Pro bosou chůzi je podle ní vhodný jakýkoli přirozený povrch, tráva, les, polní cesta. „Náročné jsou naopak tvrdé a hladké povrchy, jako je dlažba a asfalt,“ upozorňuje Hluštíková.
Díky chození naboso se cítí mnohem lépe. „Nenašlapuji přes patu, ale přes špičku, což je pro člověka mnohem přirozenější pohyb. Přední část plosky nohy dobře tlumí nárazy z povrchu. Správná chůze naboso se pozná tak, že chodci, když si zacpe uši, nebuší v hlavě. A pokud boso-chodec správně našlapuje, tak jeho kroky neuslyšíte,“ přibližuje.
V zimě jen v balerínách
Bez bot se zcela obejde od jara do začátku zimy. „Znám tři lidi, kteří takto chodí i ve sněhu a v mrazu, já až takový vyznavač nejsem. Když klesne teplota pod deset stupňů, tak se obouvám. Vyrobila jsem si ale baleríny jen s tenkou podrážkou. V našich klimatických podmínkách, kdy je minimum sněhu, se v nich dá zima prochodit,“ je přesvědčená.
Lidé, kteří chtějí mít nohu při chůzi naboso přece jen trochu chráněnou, mohou sáhnout po speciální obuvi zvané barefoot. Ta díky minimální podrážce navozuje pocit chůze naboso. Tyto boty jsou však módní, a tudíž dost drahé. Ti zručnější si je ale mohou vyrobit.
„Na výrobu jsou snadné jednoduché sandálky, kterým se říká huaraches. Je to jen podrážka, já mám gumovou s navázanou šňůrkou, která botu drží na noze. I když chodím bosa, mám je u sebe a nazouvám je v místech, kde je mi povrch nepříjemný,“ líčí Hluštíková.
Rozhodnutí začít ze dne na den chodit bos prý přesto podle ní není pro každého. „Lidská noha už není zvyklá chodit bez obutí, většinu života je zavřená v tvrdé botě. Kdo si zkusí vyrazit do terénu bez bot poprvé, může ho nepříjemně překvapit povrch vytvořený člověkem – štěrkové cesty, rozpálený povrch ulice,“ popisuje Hluštíková.
Určitě doporučuje každému nadšenci, aby měl u sebe boty, a v místech, kde je mu chůze naboso nepříjemná, se obul. „Určitě by neměl jít přes bolest, svaly na chodidlech a nohou si musí na novou námahu postupně zvykat,“ upozorňuje Hluštíková.
