Nepál byl pro všechny tři nejatraktivnější ze zemí, které měly k praxi v zahraničí na výběr. V drtivé většino šlo o evropské státy, ale ony chtěly dál. A tak absolvovaly pohovor v angličtině a před několika týdny už nastupovaly do nemocnice ve městě Dhulikhel nedaleko hlavního města Káthmándú.
Spousta lidí, hluk a troubící auta bylo to první, s čím se musely vypořádat hned po příletu. Spousta nových vjemů je obklopovala i po náročných osmihodinových směnách v nemocnici, kde si postupně vyzkoušely internu, chirurgii, ortopedii či dětské oddělení.
„Nepálci jsou hodně vzdělaní. O obor se zajímají a jsou vděční, že se mohou učit. Tím, že si studium musí platit, si ho také víc váží a mají větší motivaci,“ popisuje 22letá Simona Fundová z Blatné.
Její kamarádka Kristina Hricová přiznává, že se připravovala na horší podmínky. Realita ji ale překvapila.
„Bylo to nad naše očekávání. Prostředí nemocnice bylo dobré a dodržovaly se v ní standardy, jaké známe my. Vše se ale samozřejmě točí kolem financí. V Nepálu nefunguje povinné zdravotní pojištění, takže si ho hradí pacienti a jejich rodiny. Lidé do nemocnic nechtějí chodit, protože jsou drahé. Nejsou pro každého,“ vypráví 21letá Kristina z Hluboké nad Vltavou, která stejně jako její kamarádky studuje obor všeobecná sestra na Zdravotně sociální fakultě.
I kvůli těžké dostupnosti se tak stává, že některé rodiny nemají na péči pro dítě, které se narodilo předčasně. V takových případech je pak osud těchto dětí často tragický. Podobných případů bylo podle studentek zhruba šest do měsíce.
Simona Fundová považuje za jednu z nejzajímavějších služeb tu na oddělení emergency. „Vozili nám akutní případy. Měli jsme tam dítě, které spadlo a rozkouslo si jazyk na několik částí, nebo slečnu s rozraženou hlavou o kámen,“ vybavuje si.
„Dost často jsme se setkávaly právě s úrazy způsobenými kamenem,“ přidává trochu pobaveně některé případy nejmladší z trojice dívek dvacetiletá Iva Ziková z Borovan. O ostatních případech už ale mluví vážně.
„Hodně lidí také padá ze stromů nebo svahů, když sečou trávu. Bohužel jsme často také viděly děti, které se pokusily neúspěšně oběsit, přičemž si hnuly s míchou a nefungovala jim koordinace pohybu. Byly na tom psychicky dost špatně,“ vypráví.
Vydaly se k hranicím s Čínou
Během praxe se setkávaly také s otravami nebo onemocněním dýchacího ústrojí u mladých i starších lidí. Na vině je měl všudypřítomný prach. Kromě prostředí nemocnice ve městě Dhulikhel měly možnost vidět terénní nemocnici, do které se vydaly k hranicím s Čínou.
„Oblast byla hodně zničená od zemětřesení z roku 2015. Jeho následky jsou stále vidět. Stála tam plechová bouda s jednou ordinací, lůžkem a obytným pokojem pro lékaře. Ti jsou na místě vždy minimálně měsíc,“ líčí Kristina Hricová.
Všechny tři také potvrzují, že jsou tam povolání lékaře či sestřičky prestižní.
„Když jsme řekly, že jsme přišly pomáhat do nemocnice, bylo to něco, za co byli hrozně vděční. Snaží se neustále udržovat kontakty s kolegy ze zahraničí a dozvídat se něco nového,“ líčí Ziková.
Co studentky učarovalo, byla mentalita Nepálců. Odrážela se i v samotném provozu nemocnice. „Rodina u nich hraje velkou roli. Mají dané, že se o své rodiče musí vždy postarat. Tím pádem bylo kolem jednoho pacienta pravidelně čtyři až pět lidí. Na pokoji jsou ženy i muži dohromady. Když se tam sešli rodina i lékaři, byl v místnosti docela šrumec,“ usmívá se Fundová.
Právě povaha Nepálců bylo to, na co vzpomínají nejraději. „Jsou otevření, vstřícní a přátelští. Zajímají se o vás bez jakékoliv závisti,“ dodává Iva Ziková.
