Komunisté dělali z namibijských dětí Čechy, návrat do Afriky řada nezvládla

  4:52
Africké uprchlické tábory, válka, socialistické Československo i dnešní Česká republika a daleká Namibie. To jsou hlavní kulisy desítek mrazivých příběhů dětí, jejichž osudy při krutém sociálním experimentu semlely dějiny. Detailně je zmapovala afrikanistka a antropoložka Kateřina Mildnerová z Univerzity Palackého v Olomouci.

Vojenský ranní nástup namibijských dětí na zámku v Bartošovicích na severní Moravě, kde pro ně stát vytvořil internátní školu. | foto: archiv Ivany Žárské

Počátek zapomenutého příběhu leží v 80. letech, kdy na jihu Afriky Namibie bojovala o samostatnost. Usilovalo o ni hnutí SWAPO, základnu mělo v sousední Angole. Kvůli bojům tu stály desítky uprchlických táborů, v nichž vyrůstalo či se přímo narodilo mnoho dětí.

„SWAPO mělo podporu zemí východního bloku včetně Československa. Dodávaly zbraně, školily bojovníky. Součástí spolupráce bylo i rozhodnutí o budoucnosti vybraných dětí. Osvobozenecké hnutí zažádalo československou vládu o azyl a vzdělání namibijských dětí sužovaných válkou,“ vypráví Mildnerová.

Téměř neznámé dětské osudy odkrývá při svém výzkumu. Stovky malých Namibijců skončily kvůli výchově a vzdělání například ve východním Německu či na Kubě, šestapadesát se jich v roce 1985 dostalo do Československa.

Stát pro ně ze zámku v Bartošovicích na severní Moravě vytvořil internátní školu, později je přesunul do nově opraveného domu v Prachaticích. Komunistický režim chlapce a dívky staré od pěti do sedmi let vydával za válečné sirotky či polosirotky. Mildnerová však zjistila, že šlo o potomky důležitých osob či generálů ze SWAPO.

„U řady dětí jejich rodiče ve válce tehdy ještě nezemřeli, jak jim okolí namlouvalo,“ podotýká antropoložka. Dohromady se jí podařilo najít osmatřicet těchto dětí – dnes jsou to čtyřicátníci.

Součástí zdejší výchovy dětí byl i vojenský výcvik

O jejich osudu jednala roku 1985 i československá vláda. Po základní škole a dalším studiu se měly děti vrátit do Namibie a stát se elitou národa. Součástí jejich zdejší výchovy byl přitom i vojenský výcvik.

Namibijští „Češi“

„Od dětství se učily vojenské povely či zacházet se zbraněmi. Počítalo se s tím, že se stanou nástupci svých rodičů, a pokud bude třeba, půjdou do boje. Toho se děti hodně bály,“ popisuje Mildnerová. Navzdory tomu nicméně Namibijci roky v Československu líčí jako „pohádku“.

„Měli tu nadstandardní servis, to hlavní ovšem byli čeští učitelé. Většinou šlo už o důchodce, kteří k těmto dětem měli velice srdečný vztah. Dali jim spoustu lásky a respektu, což do té doby nepoznaly,“ zdůrazňuje badatelka, jež působí na katedře sociologie, andragogiky a kulturní antropologie olomoucké univerzity.

Na Moravu si však děti přinesly i těžká válečná traumata. Jejich vychovatelky vzpomínají na vycházku, kdy děti vyděsilo letadlo.

„Naskákaly do příkopů, kryly si hlavy. Měly strach z bomb,“ vysvětluje antropoložka, která vychovatelky vyhledala. Mezi dětmi podle ní vznikla silná pouta, která udržují dodnes. Koneckonců spolu byly od rána do večera.

Zpět do Afriky měly děti odletět bez jakékoliv přípravy

Navzdory idylickému dětství však s nimi socialistické režimy dál hrály krutou hru, kdy například rozdělily sourozence. Některé – aniž něco o svých bratrech či sestrách tušily – skončily v Německu, jiné na Kubě či v Československu.

„I v naší skupině byli sourozenci, ale nikdo jim to neřekl. Dozvěděli se to až v 90. letech. Komunisté děti navíc často využívali pro politickou propagandu. Chodily v prvomájových průvodech, předváděly africké tance či vystupovaly v našich krojích. Stále umějí čtyřhlasně zazpívat moravské lidové písně,“ říká Mildnerová, která příběhy dětí sepsala do knihy, jež vyjde letos na podzim.

Z malých Namibijců se postupně stali našinci, vyrostli v místním kulturním prostředí. Sami se označují za „černé Čechy“, dodnes mezi sebou mluví česky.

Symbol někdejšího hnutí bojujícího za osvobození Namibie SWAPO (South-West African People´s Organisation), dnes vládnoucí politické strany.

Symbol někdejšího hnutí bojujícího za osvobození Namibie SWAPO (South-West African People´s Organisation), dnes vládnoucí politické strany.

Drastický zlom jim do životů přinesl začátek 90. let. Namibie získala samostatnost, tamní opozice však v předvolební kampani zaútočila na SWAPO, že do tisíce kilometrů vzdálené Evropy poslalo děti a nikdo neví, co s nimi je.

„SWAPO, jež samozřejmě chtělo vyhrát volby, v roce 1990 požádalo Československo o urychlené vydání dětí. Dokonce sem už poslalo letadlo. Do absolutně pro ně neznámé Afriky měly dospívající děti odletět během několika dní bez jakékoli psychologické či jazykové přípravy,“ upozorňuje vědkyně.

Češi zprvu odmítali, pak je oklamala „Potěmkinova vesnice“

Tuzemská vláda byla proti, rozhořela se vážná diplomatická roztržka. Namibie dokonce hrozila, že Československo prohlásí za teroristický stát, který zadržuje její občany. Začalo se jednat, SWAPO v Namibii české delegaci ukázalo i novou ubytovnu a školu, kam slíbilo děti poslat. Byla to však „Potěmkinova vesnice“.

„Afričané dohodu nedodrželi a české úřady se už o další osud dětí nezajímaly,“ shrnuje Mildnerová.

Pro děti začalo peklo, z něhož se některé už nedostaly. Návrat do Namibie pro ně představoval kulturní šok, protože se ocitly se v zemi, kterou samy nikdy pořádně nepoznaly. Nejprve navíc skončily v buši v rádoby integračním středisku, kde naráz neměly co jíst a musely tak krást v obchodech. 

Dalším problémem bylo, že uměly jen česky, což jim ztěžovalo možnost pokračovat ve studiu. Kromě toho nebyly zvyklé na africké klima či choroby a byly proto často nemocné. Rozebralo si je několik rodin, které pro ně byly cizí, neboť jejich skuteční rodiče nakonec většinou padli ve válce. Po některých jsou v Namibii pojmenované ulice či letiště, ale o jejich děti stát zájem nemá.

„Od dětství jim vtloukali do hlavy, že budou elitou národa, a naráz skončily doslova na smetišti dějin. Byly zvyklé žít kulturně, u nás jezdily do divadel. Najednou přežívaly rozptýleny po celé Namibii, často ve vesnicích bez elektřiny a vody. Musely pracovat na poli a chodit desítky kilometrů do nejbližší školy,“ srovnává vědkyně.

Chudoba, vězení, drogy. Návrat do Afriky nemalá část nezvládla

Nucený přesun do Namibie vnímají „černí Češi“ stále jako obrovský zlom ve svých životech. Hodně z nich tvrdě zasáhl, jsou vykořenění. Jejich československý domov už navíc také neexistuje a v Namibii nikdy doma nebyli. Zhruba třetina tak žije v chudobě. Někteří byli i ve vězení kvůli drogám, další jsou závislí na alkoholu, pár z nich má psychické problémy.

„Jejich identitu tvoří český jazyk, společná minulost i zkušenost s traumatickým přesídlením. Stále sledují naše pohádky, i ty pro ně byly v nelehkých časech oporou. Jeden z nich mi řekl, že stále jako dítě doufal, že pro něj v kouzelném plášti přiletí Rumburak a odnese ho zpět do Československa,“ vypráví Mildnerová.

Snímek zachycující namibijskou „Češku“ s knihou Kocour v botách, kterou si přivezla v roce 1991. Čte ji stále dokola, aby nezapomněla češtinu.

Snímek zachycující namibijskou „Češku“ s knihou Kocour v botách, kterou si přivezla v roce 1991. Čte ji stále dokola, aby nezapomněla češtinu.

Mnoho z někdejších dětí si proto na jihu Afriky vytváří „československé mikrosvěty“. Své děti pojmenovali Popelka, Růženka či Zlatovláska, jako vzácnost schovávají stará vysvědčení či fotky.

„Jeden má v domě celou místnost plnou českých symbolů, výstřižků z novin a dalších věcí. Když se tam zavře, cítí se jako doma,“ říká antropoložka.

Jen pár Namibijců dokázalo drsný úděl překonat. Patnáct z nich se v roce 1998 do Česka vrátilo, studovali na vysokých školách. Uspěla z nich ale jen malá část.

„Většina měla pocit, že se vrací do svého zidealizovaného dětství, a studium nedokončila. Někteří se dokonce setkali s rasismem, což pro ně bylo obzvlášť těžké. Bylo jim tím vlastně odpíráno češství, po němž každý z nich touží,“ analyzuje Mildnerová.

Někteří se pak do České republiky vrátili nedávno, našli si práci a začínají vlastně už potřetí nový život.

„Nebyli tu ale 28 let, sžívají se s novým prostředím. A stále mají pevně zakořeněnou a zidealizovanou představu socialistického Československa,“ uzavírá Mildnerová.