Podnikají spolu u Stodolní. Mladý Čech a Vietnamec sní o síti bister

  7:58
Jednomu je 27 let, druhý je o tři roky mladší. Jeden je Čech, druhý Vietnamec. Cuong Nguyen, kterému známí říkají Kamil, si společně s Alešem Klementem nedaleko ostravské Stodolní ulice otevřel vietnamské bistro.

Bistro v centru Ostravy oba mladíci vedou prakticky jako rodinný podnik. Na snímku je za pultem Cuong Nguyen se svou maminkou a sestrou, která je přítelkyní Aleše Klementa. | foto: Adolf Horsinka, MAFRA

„Deset let jsem pracoval ve firmě prodávající zařízení pro gastronomii a chtěl jsem se osamostatnit. Přítelkyně je Kamilova sestra, společně se svou maminkou o něčem podobném uvažovaly, tak jsme to dali dohromady,“ přibližuje počátky Aleš. „Pracoval jsem v jedné z ostravských restaurací. Aleš přišel, že našel tyto prostory, a tak jsme do toho šli,“ doplňuje Cuong Nguyen s tím, že něco měli našetřené, ale pomohla i rodina.

Cuong Nguyen se narodil v Německu, ale od šesti let žije v Česku a domluví se výborně. „Párkrát jsem se setkal s rasisty. Není to příjemné, ale snažím se na takové věci zapomenout. Většina lidí však bere Vietnamce v klidu,“ vysvětluje, ale zároveň přiznává, že občas může dojít i k paradoxním situacím. „Na Euru jsme jeli fandit našim fotbalistům na zápas proti Polsku, který jsme vyhráli 1:0. Možná se na nás dívali Poláci trochu divně. Naši skupinu totiž tvořili dva Vietnamci, jeden poloviční Vietnamec a černoch...“

„Barvy konzultovala maminka s mnichy“

Problémy z druhé strany odmítá také Aleš Klement. „Když jsem poprvé přišel do rodiny mé dívky, Kamilovy sestry, určitě to bylo trochu křečovitější. Rychle se to však srovnalo a berou mě úplně normálně.“ Podnikání na vlastní pěst je pro oba jistým dobrodružstvím. „Když jsme začali, tak jsem pracoval i šestnáct hodin denně,“ vzpomíná Nguyen. „Dvanáct hodin v restauraci, kde jsem tehdy pracoval, a pak druhá šichta na provozovně, kterou jsme připravovali k otevření,“ popisuje a jeho kolega dodává, že obtížné bylo i hledání personálu.

Na vzhled bistra měla vliv i matka Cuonga Nguyena. „Pro Vietnamce jsou důležité barvy. Ty, které vévodí našemu podniku, konzultovala maminka s mnichy ve Vietnamu,“ říká.

Tím ovšem komunikace s Asií nekončí. „Bez koření, které jsme si nechali poslat, bychom nemohli vařit, některé se tady špatně shání. Část se sice dá koupit v Sapě (vietnamské obchodní centrum a tržnice v Praze, pozn. red.), něco prodávají místní Vietnamci, ale jen s tím bychom nevystačili,“ dodává Nguyen. „A třeba takové sójové klíčky si pěstujeme sami doma.“

Na plánech do budoucna se pak oba shodnou – podobných bister by chtěli vybudovat celou síť. „Ale to je hudba daleké budoucnosti,“ uvědomují si mladí muži.