Dvořák pamatuje doby, kdy lidé na krkonošských hraničních přechodech potřebovali k návštěvě Polska propustku nebo pas. Nad Špindlerovým Mlýnem zkraje 60. let otevíral celnici a osm let ji vedl, po sametové revoluci celníkům šéfoval také na Pomezních Boudách.
A nejen to: z kanceláře si muž, který je známý pod uměleckým pseudonymem Zvičina, vytvořil malířský ateliér.
Na začátku 60. let pracoval jako vychovatel na učilišti v Kněžičkách u Nymburka. Po smrti otce se rozhodl vrátit do Dvora Králové, aby byl blíž rodině.
U celní správy nejprve absolvoval půlroční výcvik a v červnu 1961 byl na Špindlerově Boudě u otevření první celnice v Krkonoších, přes kterou bylo nově možno navštívit sousední Polsko na takzvané propustky.
Tehdy pětadvacetiletý začínající malíř se stal vedoucím stanice, přestože na vojně, kde se seznámil s později slavným režisérem Jurajem Jakubiskem, to dotáhl jen na hodnost svobodníka.
S pěti kolegy odbavoval hlavně pěší turisty. V prvních měsících byl zájem návštěvníků, kteří se do Polska mohli díky propustkám dostat mnohem jednodušeji než dříve, obrovský.
„Měli jsme projednávací místnost, kam se vešlo maximálně pět lidí najednou. Když přijely tři autobusy se stovkou turistů, museli jsme je odbavovat na louce. Jinak to nebylo možné. Naštěstí bylo suché léto a pršelo jen v noci,“ vzpomíná.
Dřevěná celnice nedaleko Špindlerovky vznikla jako provizorní pracoviště, po pěti letech ji měla nahradit nová služebna. I díky „zásahu“ Lubomíra Dvořáka, který na stavbu dohlížel a zasadil se o kvalitnější izolaci, budova v nadmořské výšce 1200 metrů přečkala víc než půl století.
V prvních měsících sjíždělo do Polska i několik autobusů denně, strmá cesta se ale brzy dostala do takového stavu, že automobilový provoz úřady zakázaly.
„Lidé při přechodu hranice s sebou nesměli mít víc než 300 korun, na propustce se to evidovalo. Kdo měl větší obnos, musel peníze nechat u nás v depozitu. Hlídali jsme hodnotu zboží, které v Polsku nakoupili. Nechtěli jsme ale kvůli padesátikoruně nikoho buzerovat, snažili jsme se být tolerantní,“ poukazuje na tehdejší přísné předpisy.
O hlídání „čáry“ se starala polská pohraniční stráž. Když ale čeští celníci začali dělat i pasovou kontrolu, vyfasovali zbraně také oni. Přestože je podle Dvořáka nikdy nepoužili, museli absolvovat tréninkové střelby.
Do terčů zavěšených na žebříku pálili pod cestou ze Špindlerovy Boudy k Petrovce. „Poláci hlídali cestu, aby tam nikdo nešel a my mohli střílet,“ poznamenává někdejší vedoucí stanice.
Vzpomíná si také na kuriózní příhodu, kdy od polských kolegů „převzali“ sedmnáctiletého českého mladíka, který se pokusil přes Polsko na žlutém nafukovacím člunu emigrovat do severní Evropy.
Na zasněžené hřebeny si chodil pro motivy k malování
Lubomír Dvořák už v té době hodně maloval. Ateliér si vytvořil ve své kanceláři a ve volném čase chodil se stojanem a malířským vybavením hledat vhodné motivy na zasněžené hřebeny. V zápisníku, který má dodnes schovaný, jsou vedle záznamů z porad především poznámky týkající se rozpracovaných obrazů.
„Měl jsem tam klid a čas na malování, za odpoledne jsem dokázal udělat až tři olejové skicy. Později za mnou jezdil generální ředitel celní správy z Prahy. Nezajímalo ho, co se na celnici stalo, ale co jsem namaloval. Na obrazy se jezdil dívat i třikrát za rok,“ vybavuje si Dvořák, který je také autorem grafického návrhu planety Merkur, tedy části znaku Celní správy.
První výstavu měl v roce 1966 v pražském Rokoku, na další si musel počkat bezmála dvacet let.
Nesouhlas s okupací znamenal vyhazov
Při působení na Špindlerovce se naučil lyžovat a také výborně mluvit polsky, dokonce jezdil dělat tlumočníka k celníkům do Náchoda. V 60. letech žil na horách už s manželkou, která pracovala jako účetní na vojenské zotavovně na nedalekém Malém Šišáku, kde bydleli.
Narodila se jim tam i první dcera. Otec ji na běžkách vozil v ruksaku na celnici. V té době tam víc než obrazy visely vyprané pleny. Když se v roce 1968 narodila druhá dcera, manželé se rozhodli vrátit do Dvora Králové.
Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa musel celní správu kvůli psaní protiokupačních hesel opustit.
„Nijak jsem se netajil tím, že s příjezdem okupačních vojsk nesouhlasím. Dvakrát mě v Hradci Králové vyslýchali estébáci. Otevřeně jsem jim řekl, že jsem proti vstupu vojsk,“ říká Dvořák.
V roce 1970 ještě pro dvorskou zoologickou zahradu stačil vyrobit několik reklamních poutačů včetně plechového slona, který do loňského října stál u hlavní silnice mezi Dvorem Králové a Trutnovem, pak se živil skoro už jen manuálně. Vystřídal různé dělnické profese, pracoval třeba v textilce Tiba. Na celní správu se mohl vrátit až po převratu.
Přestože se otevřely hranice, administrativy neubylo. Spíš naopak.
„Říkal jsem si, že po pádu komunismu bude všechno jinak, že v novém režimu to bude rozumnější. Ve skutečnosti ale papírování přibylo. Na co dřív stačil papír jeden, teď jsme potřebovali čtyři nebo pět. Bylo to něco strašného,“ vzpomíná Dvořák.
V prvních letech mohli přes hranici pouze pěší turisté, v roce 1994 se na přechodu obnovil také automobilový provoz. Češi pak začali do Polska hromadně jezdit pro levnější naftu a benzin.
Celníkům dával lekce lyžování, ale prosadil pro ně skútr
Na Pomezních Boudách dvorský celník už tolik času na malování jako dřív neměl, podle svých slov jen skicoval. Zatímco na Špindlerovce měl pod sebou pět zaměstnanců, v Malé Úpě jich bylo čtyřikrát tolik.
Kromě „papírování“ měli na starost i celní stráž. Hlídali velký úsek hranice od Lysečin přes Sněžku až po Luční boudu. Jedním z důležitých požadavků na nové adepty proto byly lyžařské dovednosti.
„Když jsme vybírali zaměstnance, každý řekl, že umí lyžovat. Pak jsem si je přezkoušel a polovina z nich padala na hubu,“ vypráví bývalý celník, který proto podřízeným dával lekce lyžování. Kvůli velikosti rajonu u vedení prosadil, aby se součástí výbavy celníků v Malé Úpě kromě běžek stal sněžný skútr.
Lubomíru Dvořákovi se i zde výborně hodila znalost polštiny. Zvlášť v roce 1992, když se na hraničním přechodu objevil prezident Václav Havel a jel převzít čestný doktorát věd na vratislavskou univerzitu.
„Zatímco on přijel s řidičem, tlumočnicí a bodyguardem v jednom autě, z polské strany dorazila celá delegace s armádním doprovodem. Na hranici se uskutečnily projevy. Václav Havel s sebou sice měl tlumočnici, ta ale neuměla polsky. Proto jsem se nabídl, že budu překládat,“ vzpomíná dále.
V Malé Úpě vydržel až do roku 1997, kdy odešel do penze. O deset let později Česká republika vstoupila do schengenského prostoru a závory nejen z krkonošských přechodů definitivně zmizely.
