Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Čas Made in Česko

  0:05
Místo úředníků sídlí ve dvoupatrové budově na okraji Nového Města nad Metují Elton hodinářská. Firma? Společnost? Asi nejlepší pojmenování je manufaktura. Ti, kdo tady pracují, tohle slovo používají často. Dalo by se říci, že i rádi. Přízemí a dvě patra stačí k tomu, aby tu za rok vyrobilo necelých šedesát pracovníků včetně těch administrativních osm set až tisíc hodinek se značkou Prim Manufacture 1949.

Lukáš Ešner | foto: Pavel HrabicaImpuls.cz

Před rokem 1989 tu v sousedících halách pracovaly stovky dělníků a jemných mechaniků. Výsledkem jejich práce byly od roku 1949 miliony hodinek „primek“, jak se jim dodnes hovorově říká. Do té doby se v Československu hodinky nevyráběly. Naši dědečkové a pradědečkové nosívali kapesní nebo náramkové hodinky německé, švýcarské, francouzské a další.

Po komunistickém puči a uzavření hranic najednou nebylo kde brát. A tak strana a vláda rozhodla a v Novém Městě nad Metují se začaly vyrábět hodinky. Většinou takové, které měl na rukou každý. Děti dostávaly za první vysvědčení ty za stovku, zasloužilí pracovníci, diplomaté a papaláši už kousky za stovky korun, někteří za víc než tisíc.

Na tohle dědictví, které žilo převážně z poptávky z „lido-demo“ zemí na východ od Aše po Sachalin, navázala společnost Elton hodinářská asi před patnácti lety. Byla to tak trochu Sophiina volba. Montovat hodinky z dovezených nebo částečně vyrobených součástí, vyrábět dál ve velkém hodinky, které ale nebudou cenově konkurenceschopné, a skončit třeba jako prostějovský velkovýrobce oděvů, nebo zkusit štěstí a vyrábět opravdu ručně zhotovované hodinky, které budou „jiné“ než masová produkce? Ovšem už ne za lidovku. Zvítězila volba ruční výroby v podstatě od A do Z. Takových výrobců, kteří si sami vyrábějí vše od pouzdra přes vlastní strojek až po číselník, je na světě dvacet, možná pětadvacet. Těch, kteří hodinky sestavují z dílů vyrobených v kdejakých velkoprodukcích, jsou tisíce, možná desetitisíce.

Sázka na limit

Novoměstské primky už rozhodně nejsou pro každého. Spodní hranice mechanických hodinek atakuje hranici čtyřiceti tisíc, horní není v podstatě omezena. Záleží i na přání zákazníka, protože v Novém Městě vsadili kromě základní řady a limitovaných edic také na individualizaci. Takže zákazník si kromě hodinek s vodotryskem může „poručit“ cokoli. To cokoli je, že je to technicky proveditelné. To je jeden z cílů firmy, kvůli tomu nyní připravují prototypovou dílnu, kde by se kromě základních prototypů pro sériovou nebo limitovanou výrobu vyráběly unikátní kusy zcela podle přání zákazníka.

Individualizace je ale v určitých případech zapovězená. Týká se limitovaných řad, které se vyrábějí třeba jen v desítkách kousků, maximálně ve dvou až třech stech provedeních. Každý, kdo si je pořídí, má jistotu, že kromě výrobního čísla jsou jeho hodinky stejné jako ty, které mají další majitelé edice. Tedy – žádné další nápisy, věnování a podobně. Individualizace, tedy nejrůznější nápisy, úpravy číselníků (ciferník se neříká, stejně jako se neříká ručičky, ale ručky) jsou povoleny jen u nelimitovaných typů.

„Máme zákazníky, kteří mají všechny kousky z limitovaných edic, kterých bylo asi deset,“ vysvětluje obchodní manažer Aleš Vernar. Jiní třeba kupují jen vybraná čísla limitovaných edic. Fantazii sběratelů se meze nekladou. Většina z nich jsou sběratelé, někteří do nich ukládají peníze. Například limitované edice Tobruk nebo loňský Anthropoid se vyprodaly během pár měsíců, či dokonce týdnů, už dnes se na internetu objevuje nabídka k prodeji za dvojnásobnou cenu. Mimochodem – jméno Tobruk nezískaly novoměstské limitované primky náhodou. V budově novoměstského nádraží se v roce 1893 narodil pozdější velitel československé jednotky, která v letech 1941 a 1942 bojovala v severní Africe a bránila právě Tobruk.

Dva a půl tisíce

O tom, že Prim není továrna, ale opravdu manufaktura, svědčí i prostředí. Žádná moderní továrna, kde tiše předou roboty, hodinky se sunou po pásu od montéra k montérovi. V některých dílnách, kde se obrábějí základní díly, jako jsou například pouzdra hodinek, „kolečka“ a další součásti, to voní typickým aromatem továrních olejů a mazu, pár unikátních obráběcích strojů, které jsou programované počítačem, soustruží součástku po součástce.

Narazíte i na jedinečné, svým způsobem muzeální kousky z poloviny 20. století. Na těchto strojích se ale hodinky nevyrábějí, slouží třeba k výrobě nástrojů. Jinak je tu zdánlivý klid a ticho, hlučí maximálně lešticí kotouče při dobrušování jednotlivých dílů. Vlastně každý kus, který odtud vyjde, je originál, už jenom proto, že každý kousíček z více než stovky dílů (v průměru jich mají novoměstské hodinky kolem sto padesáti) projde rukama hodinářů, žen, které je leští, Všechny takto vyrobené díly procházejí důslednou kontrolou.

„Samozřejmě že si úplně všechno nevyrábíme sami,“ říká Aleš Vernar. Jsou to ale jen jednotlivosti, které raději koupí třeba ze Švýcarska, protože pořizovat nebo vyvíjet stroj na tu či onu součástku by bylo zbytečné a neekonomické. Dělají to i ti nejvyhlášenější hodináři světa. Ale i tak absolvují každé hodinky od prvního říznutí soustruhu do základního kusu oceli až ke konečnému sestavení kolem dvou a půl tisícovky jednotlivých úkonů. A než jdou hodinky k zákazníkovi, točí se až dva týdny na malém karuselu, aby se odzkoušel jejich chod v pohybu jako na lidské ruce. Závěrečné fáze sestavování jednotlivých kusů už ale probíhá v čistém, téměř „laboratorním“ prostředí.

Japonsko-česká DNA

Co je možná překvapivé, jsou renovace, které se uchytily stejně jako ruční výroba. Ročně opraví a zrenovují víc hodinek, než vyrobí těch nových. Zákazník si může zvolit stupeň obnovy, od nějakých patnácti set až do mnoha tisíc, ale na konci pak má vlastně téměř nové, ručně vyrobené Prim. Záleží na přání a klientově kapse. Renovace je ale na delší čas, zákazník si počká až půl roku. Mezi renovovanými kousky se občas najdou pozoruhodné hodinky. S věnováním za zásluhy, s číselníkem s parohy pro myslivce a další socialistické „limitované“ edice z dávných desetiletí.

Elton má také jedno exotické zastoupení. V Japonsku. Pro to vznikla speciální edice Hirošima, která si zachovává charakteristickou DNA novoměstských primek, to znamená odkaz k významným českým momentům. V tomto případě byl zvolen název Hirošima proto, že hlavním mementem po atomovém výbuchu v tomto japonském městě je betonový skelet stavby českého architekta Jana Leztela, který pochází z nedalekého Náchoda.

Šéfkonstruktér Ešner: Mojí zbraní je pilník

Lukáš Ešner pracuje v Eltonu osm let. Má za sebou ojedinělou sedmiletou hodinářskou praxi v Londýně. Renovoval stovky ojedinělých i běžnějších starých hodin a hodinek v několika špičkových hodinářských dílnách. Poslední roky je tím, kdo spoluvytváří hodinky značky Prim.

Co nejzajímavějšího vám prošlo rukama?

Když pominu stroje, které jsou zajímavé svou konstrukcí, tak asi takzvané urnové hodiny, které dostali jako svatební dar princezna Diana a princ Charles. Dílna, kde jsem působil, měla jako klienta Buckinghamský palác. Jedna z komorných chtěla ty hodiny vycídit a celé je proto ponořila do cídidla. Samozřejmě je úplně zničila. Celý systém jsem musel vyrobit znovu.

Dá se na hodinkách vymyslet ještě něco objevného?

Technologie už nejsou v moci hodinářů. Objevují se nová řešení i materiály. Například magnetická ložiska, floating pivot. Čep už není v třecím kontaktu, plave na vzduchovém polštáři, absolutně eliminuje tření. Mění se také zobrazovací metody času. Cosi se otáčí, vy jen odečítáte hodnoty. Vyrobit se dá prakticky všechno – až na hodinky s vodotryskem. Pro hodináře není ani tak problém něco vymyslet, jako to vymyslet tak, aby se to pak dalo i vyrábět.

Je složité se tomu podřídit?

Já jsem vyznavač staré školy. Mám rád přidanou hodnotu ruční práce. Mojí největší zbraní je pilník. Ale vymýšlení a konstrukce hodinek bylo něco, co považuji za vrchol hodinářské profese. Takže jsem z Anglie mířil rovnou sem.

Přicházejí nápady samy od sebe, nebo dostanete termín, že do tehdy a do tehdy musíte vymyslet novou limitovanou edici?

Něco mezi. Například Karel IV., to byla kombinace toho, že se blížilo výročí, a já jsem si uvědomil, že Karel IV. jako jeden z prvních přivedl do země hodináře. Hodiny mívaly tehdy jen jednu ručku, tak jsem zvolil jednu ručku, která tam jakoby bloudí a ukazuje čas. Je to hold tehdejším hodinářům.

Je obtížné zachovat si při vymýšlení charakteristické znaky značky?

Záleží na tom, aby zákazník poznal na první pohled, že má v ruce primky. Stejné fonty číslic, linie pouzder. U společenských modelů se toho snažíme držet. U některých edic si víc hrajeme, ale rysy zůstávají, drží se ikonických modelů z minulosti.