Když vkročíte k němu domů, ocitnete se ve starých dobrých časech. Jan Luštinec, bývalý ředitel Krkonošského muzea v Jilemnici, má v bytě kromě jiného hned dvoje kamna. Jedna na dřevěné špalky v obývacím pokoji, druhá v kuchyni na uhelné brikety.

Vědec, historik, spisovatel a hlavně krkonošský patriot se narodil v roce 1953. Zažil ještě dobu, kdy zatopit v kamnech umělo každé malé děcko. A kdy se z počátečního bojácného zapalování a udržování ohně stával celoživotní rituál.

„Dívat se na oheň v kachlových kamnech je něco úžasného. Teplo z nich proudí krásně po místnosti a hřeje úplně jinak než z radiátorů,“ říká Luštinec. „Máme sice v bytě ústřední topení, ale pokud hodně nemrzne, stačí nám na vytápění místností kamna. Díky nim srážíme zoufalé ceny elektřiny.“

Na přikládání do kamen má teď Luštinec víc času než v uplynulých 41 letech, kdy dělal ředitele Krkonošského muzea. Prvního ledna totiž odešel do penze.
Ředitelování se ujal v roce 1977 poté, co vystudoval na vysoké škole historii a češtinu. Později k nim přidal muzeologii. 

„Moje představy o práci v muzeu byly naivní.“

„V Krkonošském muzeu jsem začínal na brigádách jako průvodce,“ poznamenává Luštinec. „Moje představy o práci v muzeu byly naivní. Kdybych věděl, co místo ředitele obnáší, určitě bych se na něj nehlásil. Mělo mě varovat, že o vedení muzea tenkrát neprojevoval zájem skoro nikdo další.“

Když se čtyřiadvacetiletý Luštinec ujal funkce, převzal Krkonošské muzeum ve smutném stavu. Bývalý zámek hraběcího rodu Harrachů kryla špatná střecha, kudy zatékalo dovnitř. V budově se nedalo pořádně topit, netekla teplá voda. Chybělo WC pro návštěvníky a na svém záchodě splachovali zaměstnanci kbelíkem.

„Muzeum tehdy vystavovalo na ploše dvě stě padesát metrů čtverečných,“ připomíná Luštinec přelom 70. a 80. let minulého století. „Teď jsou naše expozice šestkrát větší. Tehdy neexistovala expozice lyžařství. Galerie malíře Františka Kavána byla mnohem menší než nyní. O expozici hraběte Jana Nepomuka Harracha jsme si mohli za socialismu nechat jenom zdát.“

Lyžec a lyžka

Podle Luštince se v muzeu nacházelo před 40 lety pouze pět nebo šest párů historických lyží. V roce 1983 už ale vznikla první samostatná lyžařská stálá výstava. Čemuž předcházelo založení Kroužku přátel lyžařské expozice. 

„Mnoho z nich pamatovalo ještě první republiku. Lidé nám začali do muzea vozit spoustu věcí spojených s historií lyžování. Našli je na půdách, ve stodolách, ve sklepích, ale také v rodinných archivech. Byl jsem u vytržení z toho, co mi prochází rukama. Získali jsme například telegram o smrti Bohumila Hanče nebo telegram o prvním mezinárodním vítězství jilemnických lyžařů. Našli jsme i další materiály k pozoruhodnému sporu o lyžařskou terminologii. Učitel, spisovatel a sportsmen Josef Aleš tvrdil, že lyžař by měl být řemeslník vyrábějící lyže. Podobně jako truhlář, bednář nebo tesař.

„Pro jezdce na lyžích prosazoval pojmenování lyžec. Dokonce si změnil jméno na Josef Aleš Lyžec,“ upozorňuje Luštinec. „Když se ho ptali, jak by se říkalo jezdkyni na lyžích, navrhl lyžka. Což ovšem v praxi zní stejně jako liška.“
Krkonošskému muzeu v současné době vévodí slavný Metelkův mechanický betlém. Luštinec si považuje také Harrachovy expozice. „Obsahuje předměty, jichž se hrabě dotýkal,“ dodává Luštinec.

Z obrazů rozvěšených po stěnách muzea ho nejvíce fascinuje dílo Františka Kavána Na Staré hoře. „Nese v sobě něco úžasného, fascinujícího,“ tvrdí Luštinec. „Například pokaždé, když nás navštívil filosof Erazim Kohák, poprosil nás, ať mu dáme před obraz židli, že si tam jen sedne a bude si koupat duši.“

„V paneláku bych nevydržel.“

Na důchod se Luštinec přestěhoval do domu v těsném sousedství muzea. Pochází z roku 1832 a sídlil v něm hraběcí lesmistr. Klenby nebo dlažba na chodbě vypadají jako původní. „V paneláku bych nevydržel,“ svěřuje se Luštinec.

Byť si už užívá penze, s muzeem se úplně nerozloučil. „Nešel jsem do důchodu, abych krmil v parku holuby,“ prozrazuje Luštinec. „Se svými pořady vystupuji v muzeu a také v Českém rozhlase. Právě teď mě požádal liberecký časopis Véčko o článek o hraběti Janu Nepomuku Harrachovi. Jezdím na přednášky, pracuji na knihách a publikacích. Nejsem už naštěstí pod takovým tlakem, jako když jsem byl ředitelem muzea a psal jsem po večerech, o víkendech a během dovolených.“ 

V únoru se Luštinec vypraví na čtyři přednášky, s jednou pojede do polské Jelení Hory. Rozvypráví se tam o hraběti Janu Nepomuku Harrachovi. Ještě před penzí o něm stačil napsat výpravnou reprezentativní knihu.

V současné době chystá knihu ke 120 letům železnice z Martinic v Krkonoších do Rokytnice nad Jizerou. Připravuje oslavy 130 let turistiky v Jilemnici. Chystá se přepracovat a rozšířit dějiny města Jilemnice. Aby také ne, když se nedávno podařilo archeologům odhalit v areálu zámeckého parku pozůstatky po gotickém kostele, nejstarší zděné stavbě ve městě. Navíc tam odkryli ostatky šlechticů. „Pracuji na scénáři nově objevených prostor a letos na podzim by ho vidět měli první návštěvníci,“ říká Luštinec.

Bývalý ředitel Krkonošského muzea se řadí mezi věřící lidi. „Znalost křesťanství mi pomáhala a pomáhá v práci. Dává mi určitý řád. Člověk ale nesmí věřit slepě a všechno pouze bezmyšlenkovitě přijímat, musíme používat také rozum,“ uvádí Luštinec. 

„K víře mě dovedlo i umění. Vždyť přímo v Jilemnici stojí nádherný kostel a na prázdniny jsem jezdíval do Kuksu. V Jilemnici vedu místní pobočku České křesťanské akademie a ročně uspořádáme zhruba deset pořadů. Díky své víře jsem se potkal se zajímavými a skvělými lidmi, zcela namátkou uvedu astronoma Jiřího Grygara nebo biskupa Václava Malého.“