Na den uvolnili děti ze školy, aby mohly vystát frontu na zboží z Tuzexu. Kuřecí plátek s broskví a sýrem snědli v bufetu na stojáka, prošli kolem spousty obchodů bez zákazníků a nasedli na šalinu.

Ta je zavezla buď k bytu, který vypadal úplně stejně jako sousedův, nebo k oblíbené hospodě, kde nebylo přes kouř vidět ani obsluhu.

Nejčastějším místem setkávání byly nejrůznější putyky a restaurace. Šedesátník Miroslav Liberda, který se živil jako horník ve zbýšovských šachtách, srovnává, že proti dnešku to v podnicích hučelo jako v úlech.

„Pili jsme většinou starobrněnskou desítku. Spousta hospod otevírala už v osm ráno, ale o půl hodiny později už si nebylo kam sednout. Hodně se kouřilo, takže vidět nebylo vůbec nic,“ vypráví.

12 fotografií

A plno bývalo i v bufetech, kde se nejčastěji lidé stravovali ve stoje. „Podávala se klasika – řízky, plíčky na smetaně nebo plátky s broskví. Přeplněný býval Sputnik na České, kde se grilovala skvělá kuřata, nebo Vesmír na Gagarinově, dnešní Kobližné. V restauraci Padowetz u nádraží se scházeli vagabundi a lidem z přinesených talířů ujídali,“ doplňuje Martin Foretník, který po Brně provází skupinky na tematických „osmdesátkových“ trasách.

Sám má nejmilejší vzpomínku na mléčné bary, třeba na náměstí Svobody. „Vůbec nejlepší byl jahodový nápoj. Až po letech jsem se dozvěděl, že ho vyráběli z jablek a na růžovo ho jen dobarvovali,“ říká.

Do dneška přežily třeba lahůdky na rohu České a Solniční ulice, papírnictví v obchodním domě Vágner nebo obuvnická prodejna, někdejší Moravanka v dnešní pobočce obchodu Baťa.

Fronty v centru města se tradičně tvořily vždy, když do Tuzexu v paláci Jalta navezli nové zboží. „Tam jsem pořídil magneťák, potraviny se daly sehnat na Jarošce a džíny jsem kupoval u kina Družba (později Kapitol, pozn. red.) u nádraží,“ vyjmenovává Liberda.

Speciální džínové výrobky s metalovým povrchem se pak daly – velmi draho – sehnat v prodejně Monako, což znamenalo Móda na koleně, v Pekařské ulici u jednoho z mála soukromníků Rudolfa Hošny.

Ženy si také mohly nechat ušít neokoukané šaty v prodejně Vkus, která má v Beta pasáži dodnes reklamu. Ve stejných místech stávala také Mototechna. „Byl to obrovský obchod s několika málo výrobky, které nikdo nechtěl. Náhradní díly se tam sehnat nedaly, takže prodavačky celý den jen znuděně postávaly u kasy,“ přibližuje Foretník.

Kde se však tvořily nekonečné fronty, byl dům Prior, dnešní Rozkvět. „V průchodu se totiž mohli lidé zdarma zvážit na osobní váze, všechny ostatní v Brně byly za korunu,“ prozrazuje průvodce.

Centrální náměstí patřilo vůbec k místům, kde byly k sehnání netradiční věci. Třeba na místě dnešní Omegy stával Dům nábytku. „Tam prodávali klasický sektorový nábytek, ale taky ten méně dostupný z NDR. Kousek dál stálo ruské knihkupectví (Sovětská kniha, pozn. red.). Kupodivu se tam daly sehnat i kvalitní vědecké publikace nebo dětmi oblíbené omalovánky, na které stačila voda a štětec,“ podotýká.

V dnešní restauraci Zlatá loď promítalo kino Úderka. „Obraz se přenášel i ven na náměstí, děti tam okukovaly ruskou pohádku Jen počkej! a v noci si dělníci zkracovali čekání na tramvaj sledováním dokumentů,“ popisuje Foretník.

Na hokej do Ronda, na fotbal za Lužánky

O tom, co socialistický stát dokázal, kolik se vypěstovalo obilí a jestli se splnila pětiletka, informovaly na jednom z domů na náměstí zprávy na světelném informačním panelu.

Za sportem se lidé vydávali za Lužánky na fotbal, do Ronda na hokejový Zetor, populární byla i basketbalová Zbrojovka hrající na dnešní Kounicově. Chodilo se také do plováren. „Dříve oblíbená na Mendlově náměstí již byla zasypaná, ale už fungoval Dobrák nebo bazén v Zábrdovicích,“ líčí Milan Hemzal, předseda krajské Rady seniorů.

Pokud chtěla rodina do přírody, stačilo podle Hemzala dojet tramvají na konečnou. „Šaliny jezdily čisté, člověk v nich nenarazil na bezdomovce. Jakmile jsem vystoupil, byl jsem v přírodě, což už dnes není. Chodili jsme taky na přehradu, pivo a sodovka se daly koupit v kiosku U Šuláka. Jídlo ne, ale my jsme nebyli rozežraní,“ směje se.

Liberda si s platem horníka mohl dovolit jezdit na dovolenou do Bulharska. Z Brna však letěl jen jednou. „Letiště bylo zanedbané, polorozpadlé, skoro nefungovalo. Stejně jsem radši jezdil na vandry, na Pálavu nebo do jeskyní,“ říká.