Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Odborníci bojují na hřebenech Krkonoš s klečí, dusí zdejší cennou tundru

  11:12
Ochranáři se v Krkonoších pustili do boje s klečí. V minulosti protežovaná dřevina ohrožuje vzácnou arkto-alpinskou tundru, již jsou Krkonoše proslulé. V Krkonoších ji nechal vysázet už hrabě Harrach, aby zabránil erozi půdy.

Západokrkonošská náhorní planina mezi Kotlem (1435 m n. m.) a státní hranicí vypadá jako krajina z jiné planety. | foto: Tomáš Kučera

Zatímco nalevo od žlutě značené turistické stezky v úseku mezi Vrbatovou boudou a pramenem Labe jsou na poměrně velkých plochách vidět téměř souvislé klečové porosty, vpravo jsou vzdušné vysokohorské louky, kde převažují alpinské trávníky. Ty ze všeho nejvíce připomínají bublaninu. 

Zvláštní kopečky porostlé vřesem a trávou jsou výsledkem mnohaletého působení mrazu a ledu, jsou vzácným příkladem mrazových forem reliéfu, kterými jsou Krkonoše proslulé.

Fotogalerie

„Půdní vlhkost při poklesu teploty pod bod mrazu dokáže divy, voda kondenzuje, mění se v krystalky ledu, které zvětšují svůj objem. Led posunuje drobné kameny na povrch, ty se po čase gravitací skutálejí a po obvodu přírodní mohyly vytvářejí jakýsi věnec. U nás se tento jev vyskytuje hlavně v Krkonoších a pak na několika málo místech Hrubého Jeseníku,“ říká první polistopadový ředitel Správy KRNAP a odborník na borovici kleč Jan Štursa.

Západokrkonošská náhorní planina mezi Kotlem (1 435 m n. m.) a státní hranicí vypadá jako krajina z jiné planety. Nelze přehlédnout balvany o velikosti turistické krosny, které se podobným mechanismem za přítomnosti půdního ledu velmi pomalu posunují po pláni. Proto jim vědci říkají plouživé kameny.

Klečové porosty v 16. a 17. století vlivem budního hospodaření z Krkonoš téměř zmizely. Avšak od konce 19. století je tehdejší majitelé hor znovu začali vysazovat. Impulzem k opětovnému „zalesňování“ byly rozsáhlé povodně a sesuvy půd. 

Hrabě Harrach se však mýlil, a to nejen v názoru, že vysazením kleče se eroze zastaví nebo zpomalí, ale také ve výběru osiva. V Krkonoších uměle rozšířená kleč alpské provenience je podle názoru současných vědců minimálně z genetického hlediska problém. Dochází totiž k míchání genofondu kleče domácí, krkonošské a té alpské, což by se v národním parku dít nemělo.

Pod klečí mizí křehký svět tundry

Poslední etapa plošných výsadeb dobíhala ještě na počátku 90. let minulého století, ale tehdy už šlo o sazenice zdejšího krkonošského původu. Daleko větším problémem je však samotná podstata existence klečových porostů v arkto-alpinské tundře, která má v Krkonoších tři podoby: nejvýše je lišejníková, níže travnatá a ještě více dole - v ledovcových karech - je zóna květnaté tundry. Především v té druhé zóně začal v moři pokroucených klečí mizet křehký svět tundry, ekosystém nad hranicí lesa, ve kterém trvá roky, než se i šlápota turisty zacelí. 

Není divu, že v krajině rozpoznáváme turistické stezky nepoužívané několik desetiletí nebo zarostlé koleje povozů, které stahovaly seno na horské boudy před více než sto lety.

„A to je ten problém. Tady musí být prioritní ochrana unikátních tundrových společenstev rostlin a živočichů, mrazem tříděných půd a další jevů. Kleč, která se rozrůstá ze semenáčků do rozsáhlých a houževnatých kruhů, působí negativně - tundru dusí. Musíme si uvědomit, že čtyřsetleté období vlivu člověka na tuto krajinu je v geologickém vývoji prchavý okamžik, proto je obnova těchto nesrovnatelně delších přírodních procesů povinností,“ vykládá Štursa a přitom ukazuje vlevo do neprostupné kleče, kterou před sto lety vysadili lesníci na příkaz hraběte Harracha.

Západokrkonošská náhorní planina mezi Kotlem (1435 m n. m.) a státní hranicí vypadá jako krajina z jiné planety.
Západokrkonošská náhorní planina mezi Kotlem (1435 m n. m.) a státní hranicí vypadá jako krajina z jiné planety.

Ochranáři proto od 90. let minulého století pečlivě vyznačené a vybrané keře v hustých porostech v desetiletých cyklech „ředí“, dnes mají za sebou asi 30 procent práce. Jejich cílem je zabránit degradaci a zplošťování mrazem zformovaného reliéfu krajiny připomínající bublaninu. 

„V Evropě takový projekt nemá obdoby. Naše zásahy v těchto přísně chráněných biotopech jsou pod drobnohledem také Evropské komise. Komisařům z EU musíme velmi pečlivě vysvětlovat, proč to děláme a čemu dáváme přednost,“ pokračuje Štursa, který než se zapojil do tohoto projektu, patřil překvapivě do tábora odpůrců zásahů do klečových porostů. 

„S prohlubováním poznatků o unikátní krkonošské arkto-alpinské tundře se ukazuje, že mnohá místa by neměla být zalesněna a že i v dobré víře vysázená kleč může způsobit zánik vzácných ekosystémů a krajinných fenoménů. Zdůrazňuji, že kleč v krkonošské přírodě, stejně jako fenomén alpínského bezlesí, má svoje místo, nejde nám o její odstranění. Někde se odstraňuje zcela, jinde se jen prořezává a místy se i dokonce i nadále vysazuje, aby nebyla vidět nepřirozená hranice mezi umělým zalesněním a původním stavem krajiny,“ ukazuje směrem k Labskému dolu. 

Tam už je probírka u konce, krajina působí vzdušně, a dokonce jsou opět patrné zatravněné mrazem zvlněné reliéfy.

Mlhavá krajina připomíná Laponsko

„Pokud chceme tundru zachovat, musíme udržovat dostatečně velké plochy přirozeného alpinského bezlesí, tedy vytvořit optimální prostorovou mozaiku s klečovými porosty. Třeba jako tady, kde se podařilo citlivým odstraněním uměle vysázených klečí obnovit bezlesou arkto-alpinskou tundru. Než se ale mrazový reliéf začne opět zvedat, trvá to roky,“ podotýká Štursa, když opouštíme značenou stezku a opatrně našlapujeme zvlněnou loukou. 

Reliéf se mírně svažuje východním směrem k hraně Labských jam. Potok Pančava tady vytváří podivuhodnou krajinu jezírek, rašelinišť, klečových porostů a luk.

Při troše fantazie si lze představit, jak z mlhy každým okamžikem vystoupí stádo sobů nebo laponská týpí. Krajina je tak podobná té za polárním kruhem v severoskandinávském Laponsku. 

Pančavské rašeliniště je zařazeno mezi několik set nejvýznamnějších mokřadů ve světě, které podléhají nejpřísnější ochraně. Tady se na rozdíl od okolí turistického chodníku dochovaly původní klečové porosty, protože pro dávné hospodáře hor nemělo bažinaté území význam. Vyskytuje se tady i světový unikát morušková kleč, která je důkazem jedinečnosti krkonošské tundry. 

„Krkonoše jsou nejjižnějším místem výskytu severského ostružiníku morušky, která je v Krkonoších glaciálním reliktem, a naopak nejsevernějším místem výskytu kleče v rámci jejího evropského rozšíření. Nikde jinde na světě než tady na hřebenech Krkonoš se tyto dva druhy nepotkávají. Je to výsledek dávných historických procesů. Proto o moruškové kleči hovoříme jako o světovém unikátu,“ vysvětluje Štursa.