Výsadkáře z Hané zradil spolubojovník, přesto nesl roky cejch kolaboranta

  13:32
Před 74 lety, 13. května 1944, obklíčilo krmelec u Kamýku v jižních Čechách gestapo. Ukrývali se v něm totiž tři členové výsadku Chalk včetně velitele Bohumila Bednáříka z Velkého Újezdu na Olomoucku. Muže, který dobrovolně odešel bojovat proti nacistům, ale místo poct se po válce dočkal nálepky zrádce a nepřítele státu.

Bohumil Bednářík velel na jaře 1944 výsadku Chalk. V pozadí bombardér Halifax používaný mimo jiné i k vysazování parašutistů. | foto: Vojenský historický ústav, archiv M. Vaňourka; koláž: iDNES.cz

Bednářík se narodil ve Velkém Újezdu 20. srpna 1911, otec Josef byl lesním dělníkem, kolářem a malorolníkem. V roce 1931 odmaturoval na gymnáziu v Lipníku nad Bečvou a do nástupu na základní vojenskou službu na podzim 1932 se živil jako pomocný dělník. Poté absolvoval školu pro důstojníky v záloze a několikrát povýšil, v prosinci 1938 byl ale poslán do záloh.

Následujícího roku se s kamarády Aloisem Fröhlichem a Jaroslavem Švarcem rozhodli, že když nedostali možnost bojovat proti nacistickému Německu doma, vyrazí to udělat do zahraničí. V lednu 1940 tak trojice opustila rodný Velký Újezd. Bednářík nemohl tušit, že nakonec válku přežije jako jediný a po ní se navíc místo vděku neoprávněně dočká jen výčitek a opovržení.

Trojice vyrazila na dobrodružnou cestu do Francie, kde chtěla vstoupit do československé zahraniční armády. S pomocí několika lidí se dostali na Slovensko, poté se přesunuli až na maďarskou hranici a odtud odjeli vlakem do Budapešti. V úterý 23. ledna 1940 potom zamířili znovu po kolejích s transportem třiceti Poláků na hranici Maďarska a Jugoslávie, kterou překročili.

Dál skupina směřovala přes řeckou Soluň, Istanbul a syrské Aleppo do libanonského Bejrútu. Zpět do Evropy se vrátili 15. února na francouzské lodi, která je dopravila do Marseille. Ještě téhož dne byl Bednářík odveden do československé zahraniční armády ve Francii. Následoval přesun do Agde, kde byl zřízen tábor pro české vojáky.

Trojice přátel a pozdějších válečných hrdinů (zleva) Bohumil Bednářík, Jaroslav Švarc a Alois Fröhlich odešla na Štědrý den roku 1939 do Francie bojovat proti nacistickému Německu.

Trojice přátel a pozdějších válečných hrdinů (zleva) Bohumil Bednářík, Jaroslav Švarc a Alois Fröhlich odešla na Štědrý den roku 1939 do Francie bojovat proti nacistickému Německu.

Na frontu Bednářík odjížděl v květnu 1940, jenže přišel rozkaz k ústupu. Československá jednotka se poté dostala do přístavu Séte, odkud se přes Gibraltar přesunula 7. července 1940 až do Anglie.

„Musel absolvovat stejně jako všichni tvrdý a dlouhý výcvik, což se mu příliš nezamlouvalo. Z dostupných materiálů je zřejmé, že tak jako ostatní chtěl co nejrychleji rychle zasáhnout do boje. Jenže výcvikem uplynul celý rok 1941,“ líčí Vaňourek.

Po výcviku přišlo další čekání, první výsadek totiž zhatilo počasí

Zásadním se pro Bohumila Bednáříka stal následující rok. Zatímco do té doby se cvičil na velení kulometčíků, nakonec se rozhodl přihlásit k parašutistům.

„Kromě parašutistického výcviku jsme se cvičili v sabotáži, zacházení s třaskavinami a byli jsme seznamováni také s vysíláním. V této době nám bylo již známo, že jsme měli být nasazeni do vlasti jako civilní agenti,“ popisoval ve vzpomínkách Bednářík.

Tehdy už byl po smrti jeho kamarád Jaroslav Švarc, který zahynul po atentátu na Heydricha v kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Švarc byl členem výsadku, který měl spáchat atentát na kolaborujícího říšského ministra školství Emanuela Moravce. K tomu však, na rozdíl od atentátu na Heydricha, nedošlo.

Začátkem roku 1943 byl Bednářík s výcvikem hotov a spolu s ostatními čekal na výsadek. Složitě se přesouvali mezi Afrikou, Maltou a Itálií. Na podzim roku 1943 došlo k výsadku, který se však nezdařil kvůli počasí. Vyšlo to až napodruhé.

„V ranních hodinách 9. dubna 1944 jsem byl vysazen s Josefem Künzelem, Františkem Nedělkou a Ladislavem Hauptvoglem asi 10 kilometrů jižně od Kamýku na levém břehu Vltavy,“ vzpomínal Bednářík.

Klíčovou roli sehrál kolaborant z řad výsadkářů

Čtveřice musela přežívat hlavně v lese, protože ubytovat je nikdo z lidí, na které se měli obrátit, nechtěl. V okolí totiž byla gestapem zatčena řada lidí a všichni tak měli strach poskytnout přístřeší. Při pátrání po výsadkářích se nakonec podařilo zatknout Nedělku, kterého následně přesvědčil člen jiného výsadku Alois Horák, který po vysazení a zatčení začal plně spolupracovat s gestapem, aby prozradil místo úkrytu zbylé trojice.

Ta 13. května 1944 přespávala v krmelci pro vysokou zvěř, kam Horák dorazil a vyzýval ji, aby se vzdala. Nakonec poslechli. Hauptvogel se poté během transportu pokusil utéct, ale při následné přestřelce zemřel.

„Dopadení výsadku ‚Chalk‘ znamenalo pro protiparašutistický podreferát úřadovny pražského gestapa bezesporu velký úspěch, kterého chtěli náležitě využít. Z dochovaných dokumentů je patrné, že gestapo mělo díky zrádcům dostatek informací o vysazených parašutistech,“ sdělil Vaňourek.

Poté přišly události, kvůli kterým dostal Bednářík cejch kolaboranta. „Ačkoliv se může na první pohled zdát, že spolupracoval s gestapem, byla to ve skutečnosti jen hra o čas. Spolu s radistou Nedělkou dokázal využít neznalosti navazování spojení z pohledu gestapa a dokázal Londýnu sdělit, že vysílání probíhá pod nátlakem a že jsou ve skutečnosti v zajetí,“ popsal Vaňourek.

Byl vyslýchán Čechy, Sověty i Angličany. Verdikt: nevinen

Vyšetřování a podezírání čelil Bednářík s přestávkami téměř dvacet let. Do jeho osudu zasáhl záměr Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, který ho chtěl společně s Nedělkou a Künzelem využít ke zřízení zpravodajské sítě.

„Tyto poznatky se v květnu 1945 také staly hlavním důvodem zatčení Bohumila Bednáříka. Stalo se tak po necelých devíti dnech svobody. Byli vyslýcháni českými zpravodajci, sovětskou NKVD i anglickými zpravodajci,“ říká Vaňourek.

Poté stanuli před vojenským polním soudem. Dne 14. února 1946 bylo trestní řízení zastaveno, protože se zrady nedopustili. Přesto byl Bednářík propuštěn z armády. Zklamaný tím, co se kolem něj dělo, se vrátil do Velkého Újezdu, kde pracoval na rodinném hospodářství.

Ani po osvobozujícím rozsudku ale neměl klid. Už v roce 1947 totiž začaly československé bezpečnostní orgány sbírat informace o parašutistech, jednotlivých výsadcích za války a jejich stanovených úkolech. Naplno se sledování parašutistů rozběhlo po komunistickém puči v únoru 1948.

Pro StB byl nepřítel státu, zemřel bez poct a v zapomnění

Bednářík, který odešel pracovat do strojírenské fabriky, byl v roce 1951 označen Státní bezpečností za nepřítele státu. Dokonce u něj provedla domovní prohlídku. A o rok později začal být vyšetřován kvůli členství ve Sdružení výkonných parašutistů z let 1939–1945, které existovalo jen krátce od října 1947 do května 1948.

„Poslední z celé série vyšetřování se odehrálo na počátku šedesátých let, kdy správa vyšetřování ministerstva vnitra spustila akci s krycím názvem ‚Karel‘ se zvláštním zaměřením na Bohumila Bednáříka a nové vyšetřování celé série událostí, které odstartovalo vysazení výsadku ‚Chalk‘,“ zjistil Vaňourek.

Vyšetřovatelé tehdy mohli vyslechnout jen Bednáříka. Jak František Nedělka, tak Josef Künzel odmítli snášet neustálou šikanu a emigrovali.

„Z dochovaného spisu není zřejmé, jak vyšetřování dopadlo. Ze zrady však Bohumil Bednářík obviněn nebyl. Zemřel v roce 1972 v zapomenutí,“ uzavřel Vaňourek, který je autorem knihy nazvané Nadporučík Bohumil Bednářík s podtitulem Svoji vlast jsem nikdy nezradil.

„Jsem rád, že jsem mohl, i když s velkým zpožděním, přece jen přispět k očištění jeho jména,“ podotkl armádní historik.