„Jednoho dne jsme se pohádali a paní mě skutečně vyhodila. Stihl jsem si vzít jen tepláky, deku a spodní prádlo. Můžu si za to sám, neodsuzuji ji. Byla to moje vina,“ říká šestatřicetiletý Pepík, který o svém příběhu minulý týden vyprávěl v Hradci Králové na dobročinné akci Noc venku.
Když opustil ženu a tři děti, zhroutil se mu život. Ruce pryč od něho dal i bratr a dvě sestry. „Nebyl jsem hodný a neměli mě moc rádi,“ přiznává.
První noc strávil pod malšovickým mostem. „Byl to hrozný šok. Manželce bylo jedno, kam půjdu. Pořád si říkáte, jak se to mohlo stát. Jeden den máte rodinu a bydlení, druhý den spíte pod mostem a nemáte nic,“ vzpomíná bezdomovec, který si po několika dnech našel kamarády a zvykal na nový život.
„Kluci už byli na ulici déle. Řekli mi, jak všechno funguje, kde seženu jídlo a oblečení. Teď jsou z nás dobří kamarádi,“ poznamenává.
Celé dny tráví na hradeckém nádraží, v parku nebo v opuštěných domech. „Nejhorší na tom všem je zima nebo když prší a nemáte se kde schovat. V zimě jsem třeba spal ve sněhu, do kterého jsem si dal kartony, což izolovalo. Horší jsou suché mrazy. Před nimi se schovat nejde,“ vypráví.
Oblečení do mrazů si vyzvedává v azylovém domě, kde občas složí hlavu.
„V mrazech spíme, kde se dá. Zkoušíme třeba vchody do baráků. Když je nějaký otevřený, spíme na schodech. Další možností jsou opuštěné domy, ale to nás nesmí nikdo chytit,“ pokračuje.
Zažil i brutální napadení: „To jsme spali právě v jednom baráku v Hradci, když najednou přišla banda kluků a začala nás bít kovovými tyčemi. Proto nikdy nesmíte na ulici spát sami, vždycky minimálně ve dvou.“
Na otázku, proč bezdomovci nevyhledávají azylové domy, odpoví bezelstně: „Nesmí se tam pít.“ Alkohol je v mrazech jednou z mála možností, jak se trochu zahřát: „Čučo mě zahřeje a rychleji usnu. Jen se nesmím ožrat do němoty, to bych mohl umrznout.“
Jeden čas si přivydělával sbíráním železa.
„Nikdy nežebrám o peníze, ale kamarádi někdy ano. Oni to chtějí na chlast, je těžké se rozhodnout, jestli si dáte polévku, nebo si koupíte čučo,“ prohlašuje.
Sekám latinu, práci mi dohodil kamarád
Podle Josefa se mezi bezdomovci najdou kamarádi i podrazáci: „Tak to je třeba s jídlem. Když ho jeden den nemám, tak mi dá kamarád a druhý den je to naopak. Pak se k nám občas přidá někdo, kdo nám do rána všechno ukradne a už se neukáže. Když máte něco cenného, prostě to musíte schovat do křoví.“
Za rok a půl na ulici toho zažil hodně: „Žil jsem půl roku bez občanky, protože mi ji ukradli. To už jsem si říkal, že jsem skončil úplně. Nikde se s vámi nebaví, protože nemáte doklady. A abych si mohl zažádat o nový, musel jsem zaplatit pokutu. Chvilku trvalo, než jsem na ni našetřil.“
Trápí ho všeobecný pohled na lidi bez domova.
„Někteří na vás koukají jako na odpad. To máte jako s cikány, každý není špatný. Jen se na všechny nahlíží stejně. Doufám, že se to změní,“ přeje si Pepík.
Tvrdí, že poslední dobu „seká latinu“. Od prosince nastupuje k hradeckým službám, kde už pracoval jako popelář: „Dostal jsem se tam přes kamaráda, který mi to dohodil. Řekl mi, ať začnu chodit do azylového domu, tak tam docházím. První tři dny jsem měl zdarma, teď platím čtyřicet korun na den. Je to tam dobré, mám tam hodně kamarádů.“
Práce se nebojí, byť většina jeho kamarádů na ulici pracovat nechce.
„Když jsem se jich ptal proč, říkali, že nebudou vstávat v šest ráno. Jak nemáte střechu nad hlavou, těžko půjdete třeba na třísměnný provoz,“ pokračuje Pepík, který si nejvíce přeje vrátit k rodině.
„Děti jsou z toho, že táta nemá kde spát, špatné. Vídám je každý den, vždycky na ně čekám po škole. Přál bych si, aby mě žena vzala domů,“ říká a potichu dodává: „Venku to není ono, to prostě není život.“
