Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Preparoval kolibříka i slona a na důchod se chce odstěhovat do Afriky

  10:44
Odmala měl rád zvířata a chtěl je sám chovat. V paneláku měl rybičky, hady, želvy či pavouky. „A pak přišla situace, kdy zvíře uhyne. Tak jsem zkoušel udělat lebku hada, protože jsem věděl, že bude mít nějakou zajímavou stavbu kostí. A takhle začal můj zájem o tuto práci,“ vzpomíná 36letý preparátor Benjamin Hlivka.

„Mám radost, když vidím hotové dílo a vím, že to zvíře neskončilo někde v kafilérce, ale že jsme mu dali zase nějaký rozměr, že může posloužit k poučení,“ říká preparátor Benjamin Hlivka. | foto: David Peltán, MAFRA

Už na základní škole se seznámil s kamarádem ze zoo a ten mu přinesl hlavu dikobraza. Hlivka si dodnes pamatuje, jak ji doma v kuchyni vyvařoval. Po maturitě na gymnáziu v rodných Košicích zamířil na Přírodovědeckou fakultu Jihočeské univerzity do Českých Budějovic.

Měl štěstí, že v té době tam učil profesor Zdeněk Veselovský, bývalý ředitel pražské zoo a uznávaný zoolog. V jeho kanceláři obdivoval sbírku lebek, a protože profesor viděl zápal studenta o kosti zvířat, jednou mu řekl, že má kamaráda, který taky sbírá lebky.

Benjamin Hlivka (36 let)

Pochází z Košic, kde vystudoval i gymnázium. Na vysokou školu odešel do Čech, nejdřív studoval Přírodovědeckou fakultu Jihočeské univerzity v Budějovicích, poté se přesunul na Zemědělskou fakultu JU. Hned po škole si zařídil preparátorskou dílnu a začal se živit preparací uhynulých zvířat ze zoo. Žije v Ponědrážce u Třeboně. Je ženatý, má dvě dcery ve věku deset a tři roky. Mezi své záliby řadí kromě práce svůj statek s hospodářskými zvířaty a cestování do tropických zemí.

„A seznámil mě s Přemkem Rabasem, který byl tehdy ředitelem chomutovského zooparku a dnes stojí v čele Zoo Dvůr Králové a je to zanícený sběratel lebek. Pak jsem zjistil, že o kosti mají zájem vědecká pracoviště i archeologické ústavy. Vypracoval jsem si metody na čištění kostí a už při škole jsem si preparací přivydělal nějaké peníze,“ popisuje tmavovlasý optimisticky naladěný muž, který si už během vysokoškolského studia zařídil vlastní dílnu.

Na začátku dostával hodně zakázek od plzeňské zoo, kde je ojedinělá kolekce drobných savců. Přitom řadu atraktivních českých zooparků poznal už během studia na univerzitě, protože profesor Veselovský do nich pořádal exkurze.

„To bylo úžasné. Všude, kde se objevil, si ho všichni vážili jako obrovské kapacity. Ale byly i situace, kdy ho poznávala zvířata, což bylo neuvěřitelné,“ líčí Hlivka.

Se svými kolegy se specializuje na kostry uhynulých zvířat. Dělají všechno, co si zoo, univerzity nebo archeologové u nich objednají - nejmenší prací byl kolibřík a ledňáček, největší slon. Zatím nedělali velrybu. I když pražské Národní muzeum vypsalo při rekonstrukci veřejnou zakázku na opravu své velrybí kostry a Hlivka se do ní přihlásil, neuspěl.

Fotogalerie

„Pocit dělat něco zajímavého už nemám. Kdysi to bylo, když jsme dělali třeba kostru lenochoda. Ty kosti jsou zajímavé, jiné, než je člověk zvyklý. Ale dneska už máme za sebou tolik zajímavých exotických zvířat, že už to nepopsatelné nadšení neprožívám,“ srovnává preparátor, který nedávno přivezl na krumlovský zámek kostru legendárního medvěda Voka.

I když se živí preparací zvířat, loveckými trofejemi se nezabývá. „Dnes je trendem, že kdo má peníze, loví v Africe, a když mu v kanceláři nevisí vycpaná hlava slona, nosorožce nebo jaguára, je to ve společenském žebříčku špatně. Kdyby těm lovcům dali oštěp a řekli, jdi buší, vyhledej slona a zkus to, jestli to přežiješ, tak dobrý. Ale vzít člověka do džípu a nechat ho střílet ze zálohy zvíře do hlavy mi přijde strašně odporné,“ říká Hlivka.

Z Afriky si přivezl malárii

Svým postojem nechce urazit kolegy, kteří dělají vycpaniny trofejových zvířat pro lovce. Pro něj je však důležité pro dobrý pocit z práce snažit se zachovat zvíře, které uhynulo, a ne to, které někdo zabil pro své potěšení.

„Mám radost, když vidím hotové dílo a vím, že to zvíře neskončilo někde v kafilérce, ale že jsme mu dali zase nějaký rozměr, že může posloužit k poučení. Kosti vydrží déle než všechny vycpaniny, déle než já a moje děti. Když tu kost někdo fyzicky nezlikviduje, nespálí, neprojede po ní buldozer, vydrží tu tisíce let,“ říká.

Za prací, ale i za relaxací často cestuje po celém světě. Někdy se přitom dostává do situací, které by nevymyslel ani profesionální scenárista. Třeba když odlétal po třech týdnech z Austrálie, doma přespal jedinou noc a následující den cestoval do Keni.

„A kdybych věděl, že druhý den odletím zpátky přes Istanbul, kde jsem večer předtím byl, když jsem se vracel z Austrálie, zůstal bych tam. Jenom blbec se jde domů vyspat z Istanbulu a druhý den je zase na stejném letišti. Takže toto se mi podařilo před cestou do Keni,“ líčí Hlivka, kterého do africké země pozvala královédvorská zoo kvůli svému uhynulému nosorožci Súdánovi.

Kromě Austrálie a Keni už stihl letos i cestu na Filipíny. Cestování je jeho velkým koníčkem. Když si může sám vybrat cílovou destinaci, říká, že to musí být daleko a musí to být tropy. Čím je starší, tím víc ho prý nebaví zima.

„Proto se snažím v zimním období vypadnout do tepla a doufám, že na důchod se odstěhuju do Afriky a budu tam žít,“ tvrdí přesto, že si před čtyřmi lety odtud přivezl malárii.

Zpočátku se při cestách do tropů nechával očkovat, pak už to nedělal a při okruhu Ghana, Togo, Benin a Pobřeží slonoviny se mu to vymstilo. Po návratu domů mu bylo špatně, ale říkal si, že má jen chřipku. Doktora navštívil, až mu bylo opravdu zle.

„Při vyšetření se ukázalo, že je to malárie. Díky personálu na infekčním oddělení budějovické nemocnice jsem se z toho dostal, ale nebylo to nic příjemného, takže od té doby jsem opatrnější. Měl jsem kmen, který je razantní, zabíjí, ale nemá tendenci se schovávat v krevním řečišti. Tedy že nemá tendenci se po letech vracet,“ vysvětluje Hlivka.

Předloni začal hospodařit

Když byl malý, žil s rodiči na samotě, kde měli hospodářství s kravami a dalšími zvířaty. Jenže po jeho třetích narozeninách mu zemřel otec a všechno skončilo stěhováním do paneláku. Po letech si ale Benjamin Hlivka splnil svůj sen a stal se soukromým zemědělcem.

„Začal jsem hospodařit předloni. Chovám krávy, ovce, koně i tibetské jaky. Je to obrovský relax v tom, že po práci, kde dělám hodně se smrtí, vidím živá zvířata a jak se rodí mláďata. Je to dobrý pocit, když člověk vidí posekanou trávu a udělané balíky a v létě to voní senem. To je úžasné,“ vypráví s úsměvem.

Sám se řadí mezi lidi, kterým záleží na ochraně přírody. „Doma se snažíme trošku hledět na přírodu, protože si jako společnost fakt neuvědomujeme, že bude obrovský průšvih v tom, jak si ničíme přírodní zdroje. Můj kamarád Přemek Rabas jednou řekl, že člověk je pouze dočasná indispozice planety. Planeta tu bude, ona si vždycky poradí, i když ji zničíme. Ale my tady nebudeme,“ dodává vážně.