Sedmadvacetiletý Pavel má autismus. Je mentálně retardovaný, téměř nemluví a občas trpí velkými záchvaty zuřivosti, při nichž nesnesitelně křičí a ohrožuje ostatní.

Jeho matka Jiřina Urválková se snažila o syna dlouhá léta starat. Situace už byla natolik neúnosná, že nakonec Pavla umístila do Domova Radost v Merklíně. Domů jezdil pouze na víkendy.

V Plzeňském kraji jde o jediné pobytové zařízení svého druhu. Poptávka po službě je však větší. U dětských klientů podobná alternativa neexistuje vůbec. Buď zůstávají v domácí péči, nebo končí na psychiatrii.

Pavlovi byla porucha autistického spektra (PAS) diagnostikována ve třech letech. Vhodnou odbornou pomoc tehdy rodina našla až v Praze.

„V sedmi letech začal syn chodit do speciální školy v Merklíně. Vyžadoval neustále moji přítomnost, takže jsem s ním cestovala,“ vypráví Plzeňanka. Později už zvládal cesty autobusem z krajské metropole na jižní Plzeňsko s asistentkou.

Pak se ale Pavlův psychický stav zhoršil a výbuchy vzteku se stupňovaly. Pomoc a podporu našla Jiřina Urválková ve zmíněném zařízení Radost, které provozuje Diakonie Západ.

„Doktoři mu změnili léky, na což špatně reagoval. Znovu jsme ho vzali k sobě a pečovali o něj, ale bylo to neuvěřitelně těžké. Teď je zase v Merklíně a my si ho bereme na sobotu a neděli,“ doplnila matka.

Podle jejího názoru je nabídka sociálních služeb pro tuto cílovou skupinu tristní. Za pravdu jí dávají oslovení odborníci.

Na největší překážky narážejí rodiče malých či dospívajících dětí, které mají PAS v kombinaci s mentální retardací a obvykle ještě poruchou chování.

„Manželé se snaží, seč jim síly stačí. Pokud zkolabují nebo jsou totálně vyčerpaní a potřebují si chvilku odpočinout, bohužel jejich potomci končí na psychiatrii. Absolutně to nic neřeší. Po čtrnácti dnech nebo třech týdnech jsou malí pacienti propuštěni a jdou zase domů. A kolečko takhle stále pokračuje,“ popsala běžný scénář Irena Vítovcová, ředitelka ProCitu, což je sdružení pro přátele, rodiny a děti s PAS.

Někdy se dokonce stává, že se dvojice kvůli zajištění odborné péče pro své dítě přesunou do jiného kraje.

Mezeru do jisté míry vyplňuje zmíněná speciální škola v Merklíně, u níž funguje internát. „Jeho kapacita je ale také omezená. Přes týden bydlí žáci tam, ale pak už nemají kam jít. Vzdělávat se zde mohou do šestadvaceti let. Chybějící domov se zvláštním režimem se kompenzuje tímto způsobem. Ale specializované zařízení je zkrátka nutné,“ zdůrazňuje Vítovcová.

Pokud ho kraj v budoucnu nepostaví, plánuje ho vybudovat sama. Už teď ProCit kvůli stoupajícímu zájmu od rodičů rozšířil pomoc pro děti s PAS až do 26 let.

Měsíčně se na ně obrací desítky lidí z celého kraje, včetně kantorů a sociálních pracovníků městských úřadů. Podporovat chce také terénní službu.

O něco lepší jsou podmínky pro dospělé s PAS. Radost v Merklíně poskytuje zázemí patnácti lidem s těžší formou autismu a mentální retardací.

„Potřeby jsou rozhodně větší, než můžeme zvládnout. Kdykoliv se u nás uvolní místo, nastoupí někdo nový. Někteří žadatelé si musejí počkat, lhůty jsou různé. Jiní se kvůli tomu raději přestěhují,“ uvedla koordinátorka zařízení Radka Mžourková.

Domnívá se, že rovněž v tomto případě je potřeba stávající nabídku pobytového zařízení zvětšit. Vyjma domova se zvláštním režimem chybí denní stacionáře a chráněné dílny určené přímo osoby s PAS.

„Diakonie Západ zajišťuje dva stacionáře. První Plamínek se nachází v Merklíně, druhý Korálek zase v Soběkurech. Jsou tady ale různí klienti. Bylo by dobré mít službu pouze pro autisty, se kterými by pracovali vyškolení odborníci právě na tyto poruchy,“ nastínila Mžourková, jež má pod sebou zhruba dvacet zaměstnanců.

Vytrhnout trn z paty by částečně mohlo Centrum sociálních služeb ve Stodu, jež zřizuje kraj.

Lidé s poruchou autistického spektra často končí na psychiatrii

„Zatím se staráme o dvě klientky. Telefonují nám další zájemci a ptají se po místech, ale teď víc lidí přijmout nemůžeme. Nicméně procházíme proměnou a vytvoříme domácnost pro šest klientů. Pokoje budou jednolůžkové a přizpůsobené specifickým potřebám. Myslím, že se rychle zaplní. Otevírat budeme do dvou let,“ sdělil ředitel Radomír Bednář.

Zda bude kapacita stačit, si netroufá odhadnout. „Nevím, kolik lidí je teď v psychiatrických nemocnicích. To ukáže až chystaná transformace,“ dodal.

Lidé s PAS, mentální retardací a problémovým chováním často končí například v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech.

„Je to bohužel běžná záležitost. Pacientův stav bývá natolik vážný, že je přivezen k nám. Pobyt by měl ale trvat pouze po dobu, kdy je nezvladatelný. Pak je lepší, aby se vrátil do svého prostředí. Ne všichni ale takovou možnost mají, proto se někdy hospitalizace protáhne. Nemůžeme je přeci jen tak pustit. A zařízení pro uváděnou cílovou skupinu je skutečně málo,“ konstatoval ředitel tamější psychiatrické nemocnice Petr Žižka.

Plzeňský kraj zatím kromě zvětšení kapacity ve Stodu neplánuje v blízké době počet pobytových zařízení rozšiřovat. Informaci potvrdil vedoucí odboru sociálních věcí Filip Zapletal.