Dorn na první pohled zaujal svou elegantní „postavou“, klidně sedící na třípodlažní podnoži, a svým kultivovaným výrazem vnější a vnitřní formy.

3 fotografie

 Tak viděli moderní dvanáctipodlažní budovu v sousedství Galerie Vaňkovka členové prestižní mezinárodní poroty, když loni posuzovali nejlepší architektonické počiny v Česku. Dorn se jako štíhlá loď vypíná do výšky téměř padesáti metrů mezi ulicemi Plotní a Dornych a patří mezi nejpozoruhodnější novodobé stavby v Brně. Je totiž atypický od sklepa až po půdu.

„Říká se, že architekt je tužkou stavebníka. A my jsme měli štěstí v tom, že měl pro nás investor pochopení a byl ochotný zaplatit to, co jsme si vymysleli,“ říká jeden z autorů projektu, Ivan Wahla z brněnského ateliéru RAW, kde se projekt zrodil. „Bez toho by ta stavba nikdy nevznikla,“ doplnil ho další spolutvůrce Dornu, Tomáš Rusín.

Co nejvíc porota ocenila právě na Dornu a čeho si na něm nejvíc ceníte vy?
IW: My si ceníme nejvíc toho, že jsme dokázali vývoj projektu udržet. Původně to měl být totiž hotel, pak se změnily ekonomické podmínky i majitel a projekt se postupně přepracovával na polyfunkční komplex. Takové změny rozhodně nejsou jednoduché.
TR: Členové poroty psali, že se jim nejvíc líbí koncept. Navázání na nově udělanou Vaňkovku, která je také z červených cihel. Když tady byli na prohlídce, tak jsme jim vysvětlili, že tam je kontext nejen na Vaňkovku, ale i na staré industriální Brno. Na prostranství před budovou jsme umístili kašnu složenou z desek, které nesou jména dřívějších brněnských průmyslníků, například Löw-Beer, Tugendhat, Hlávka, Redlich, Skene, Gomperz a další, a nápis, jenž na průmyslové Brno odkazuje. Desky kašny jsou odlité z litiny. Kdyby pro to neměl investor pochopení, nikdy by tento památník nevznikl. Mně osobně se líbí také to, že si v Dornu mohou lidé otevřít okna. Že nejsou zavření v nějaké skleněné krychli jako v jiných kancelářských budovách.
IW: Ráno přijdete, vypnete klimatizaci a můžete otevřít okno a vyvětrat. Když jsme hledali podobu Dornu, líbilo se nám, že architekti, kteří revitalizovali starou Vaňkovku, respektovali, že byla postavená z červených cihel. Navíc cihla masy zdiva zlidští, tak se nám zdálo, že bychom v tom mohli pokračovat.

Pod pojmem kancelářské budovy si každý představí krabici. Vy jste ale navrhli něco úplně jiného.
TR: Je to poměrně subtilní věž a směrem k městu se jakoby prosmýkne. Je úzká.
IW: Městští plánovači používají výrazy tangenty a radiály. Radiály jsou silnice a ulice, které směřují do centra, a tangenty tvoří městský okruh. My tam máme radiálu. Ve směru do města je stavba štíhlá, ale z boku je placatá. Hlavní architekt tehdy posuzoval, jestli objekt nenaruší panorama města. Byla to vlastně i jedna z podmínek. Tím, že je objekt štíhlý z pohledu příjezdu do města, je citlivý k jeho siluetě.

Co vás nejvíc potrápilo na Dornu?
TR: Asi plášť. Je tam složitá fasáda s předsazeným zasklením a zavěšeným pláštěm z cihel, který je největší v Česku. Bylo zajímavé, že se profese dělily podle národností, například vazači ocelí a ti, co pracovali s cihlami, byli Slováci, Češi se specializovali na řemesla uvnitř a na další práce zase Ukrajinci, Mongolové i Ital. Bylo to hodně mezinárodní složení.
K architektům se přidává další člen týmu – Bořivoj Čapák, specialista na technologie: Celé podzemí budovy je protkané spleticí trubek, rour a vedení. Dům se nachází v záplavovém území, takže je postavený jako vodotěsný a má vybudovanou celou řadu důmyslných protipovodňových opatření a vypracovaný protipovodňový plán. V případě ohrožení velkou vodou se z garáží vyvezou auta a prostory se řízeně zatopí. Naopak technologie jsou umístěné ve speciálních vodotěsných komorách, které se uzavřou. A výkladní skříně jsou vodotěsné do úrovně půl metru nad vypočtenou hladinu stoleté vody. Po stranách vchodů jsou speciální drážky, kam se zasunou protipovodňové zábrany, aby voda nevnikla do obchodů. Dorn je vlastně taková velká červená ponorka.

Dostali jste Českou cenu za architekturu. Není to však poprvé.
IW: Ta první byla v roce 2016 za rekonstrukci vily Tugendhat, ale na ní se podílel větší kolektiv autorů.

Vila Tugendhat patří mezi počiny století, ale na svém kontě máte další pro Brňáky důležité stavby a úpravy, například modernizaci a oživení Zelného trhu a Joštovy ulice.
TR: Pracujeme hodně s veřejnými prostorami. Teď jsme například dokončili po deseti letech od vítězství v soutěži náměstí v Trenčíně. Máme za sebou hlavní náměstí v Ostravě, ve Žďáře nad Sázavou, ve Šternberku nebo v Jeseníku. A chystáme se na náměstí v Kuřimi, v Třebíči a v Orlové. A ve Žďáru nad Sázavou budeme obnovovat staré uličky kolem kostela.

A v Brně?
TR: Dokončili jsme bytové domy ve Francouzské a Bratislavské ulici a máme za sebou návrhy na domy do Spolkové ulice. Je dobře, že se tam začalo zase stavět. Jsou tam proluky ještě z druhé světové války, a protože Brno nemá funkční územní plán, snaží se developeři alespoň zastavět to, co zastavět jde. Ale je hrůza projekty prosadit. Je to záležitost dlouhých let.

A proč je to tak těžké? Je tam díra. Byl tam dům, tak by tam měl být zase dům.
IW: Je to celý systém problémů a překážek, které se navzájem proplétají a umocňují, což vede k tomu, že se nestaví. A zdaleka to neplatí jen pro Brno.
TR: Stavební zákon je špatně nastavený. Projekt musí odsouhlasit dotčené orgány státní správy a jejich stanoviska si často navzájem odporují, takže není možné dosáhnout nějaké dohody. Do toho jsou různé občanské spolky, jež nechtějí nové sousedy. Takže výsledek je ten, že se město rozpíná do polí a všichni dojíždíme do centra auty, což způsobuje problémy v dopravě a ničí to životní prostředí.
IW: Město je organismus, ve kterém všichni žijeme, ale místo toho, aby se lidé k němu chovali ohleduplně, hledí jen na své zájmy.
TR: Když tvoříte projekt, narazíte na hluk, osvětlení a oslunění, na indexy zastavěné plochy, které jsou staré třicet let. Jenže aktualizovat územní plán prakticky nelze. A na úřadech se často hledá, jak to nejde. Všichni všechny žalují a úředníci mají strach něco rozhodnout. Chyba je už to, že těm, kdo chtějí stavět, se říká developeři. Za první republiky to byli prostě stavitelé. Developer je někdo, kdo něco vyvíjí, a ten vývoj může být k lepšímu, ale i k horšímu.

A ať pořád nebrečíme. Je v Brně něco, co se posunulo k lepšímu?
TR: Určitě vnímání veřejného prostoru. Brno se změnilo na studentské město nabité energií. Začalo žít, lidé se přesunuli do předzahrádek. Zrušily se nesmyslné zákazy, jako vjezd kol do centra. A pokud se do města dostane řeka tím, že se zrevitalizují nábřeží a oživí jižní čtvrť, bude to úžasné. V současnosti se hodně diskutuje o stavbě 80 metrů vysokého mrakodrapu uvnitř bloku v Lidické ulici, kde by mělo vzniknout 177 bytů.
IW: Překvapuje mě, že o tom úředníci vedou vážnou debatu, jako kdyby to bylo opravdu možné.
TR: Stavět takto intenzivně ve vnitrobloku je problematická věc. To nemá v Brně precedens, a dokonce ani v Praze. Je to mimo měřítka toho místa. Chápu, když někdo postaví dům na hraně, na nároží a vedle dalšího výškového domu, ale toto je mimo proporce tohoto území.

Kdybyste měli zcela volnou ruku v tom, abyste v Brně něco postavili, vylepšili, postavili na místě, které se vám zdá prázdné, co by to bylo?
TR: Já bych něco zboural. Třeba jednu novou bílou budovu před nádražím a obnovil tam původní mašinistickou fasádu ze 70. a 80. let, kterou dělal pan profesor Jiří Suchomel z libereckého Sialu. Byl to styl Máje a Kotvy, kolem kterých teď v Praze tančí, a tady se to v tichosti zlikvidovalo. V Brně se vůbec ztrácejí cenné stavby. V Bayerově ulici se například zboural poslední bytový dům od architekta Viléma Kuby, který měl původní dřevěný výtah, opaxitové obklady, okna a dispozice a je uvedený v architektonickém manuálu. Navíc ho zlikvidovala státní instituce – Nejvyšší soud – na kanceláře a garáže. Je nesmírná škoda, že si ničíme tak křehký genius loci Brna. Ale dějí se i zázraky.

Máte na mysli opravu domů na Moravském náměstí, které byly postavené ve stejném duchu jako dům v Bayerově ulici? Je to zásluha radnice Brna-střed, která dokonce kvůli tomu vytvořila speciální manuál.
IW: Je úžasné, že existuje, ale je potřeba, aby se rozšířil na celé Brno, ne jen na jednu městskou část. Když jsme například obnovovali Tugendhatku, dohlížela na to mezinárodní komise odborníků, kteří hlídali i nejmenší detaily. Stáli třeba u lakýrníka a diskutovali o tom, jak moc mají být vidět tahy štětcem. Vila byla opravená opravdu kvalitně, ale trvalo to deset let. A během nich se zničila Černá Pole v jejím okolí. Domy jsou fialové a růžové a nikdo nehlídal, jak mají vypadat. To samé platí například pro Masarykovu čtvrť, kde uprostřed secesních vil někdo opatří dům fosforeskující žlutou fasádou se zelenou střechou a obežene ho dřevěnou palisádou.

Vraťme se ještě k tomu, co v Brně změnit. Kolega Rusín by, jak jsem pochopila, zboural Letmo, co vy?
IW: Zastavěl bych mezery z druhé světové války. Máme pomalu tři čtvrtě století po ní. Problém je ale s předpisy, ty chtějí po stavebnících moc, například do nich musejí nacpat příslušně velký počet aut. A když se tam nevejdou, tak stavět nemohou. Přitom by to vyřešily parkovací domy na okraji a do centra by mohli lidé dojet veřejnou dopravou. A také bych se pustil do rozvoje jižní čtvrti ze strany Dornychu. Příliš dlouho tam jsou díry a garáže nebo kůlny.
TR: Abych jen neboural. Přál bych Brnu, aby dostavělo koncertní sál a podle vítězného projektu, který regulérně vyhrál soutěž. A aby se to stalo co nejdřív. Zvlášť když je teď nově opravené Dominikánské náměstí a ulice k němu.