Kluci z Domažlic a Klatov Jan Suastika, Ondra Šmolík, Dušan Makrlík a Jakub Rubáš vyrazili na dvouměsíční dobrodružnou výpravu loni v létě. Tři absolvovali celou trasu a vrátili se na podzim, Jakub Rubáš se ale musel s partou rozloučit dříve kvůli vážným zdravotním potížím.
Jak vznikl nápad uspořádat výpravu do Asie a konkrétně do Číny?
Jako každý dobrý nápad, i tento vznikl u piva. Kombinace televizních pořadů Top Gear a filmů Dana Přibáně, který trabantem objíždí svět, pro mě byla osudová. Oslovil jsem kamaráda Ondru Šmolíka, který do toho šel se mnou. Vymýšleli jsme, kam pojedeme, aniž bychom museli přeplouvat moře. Vyčetli jsme, že v Tádžikistánu se ve výšce 4655 metrů nad mořem nachází takzvaná Pamírská dálnice, která je kvůli častým závalům a lavinám průjezdná pouze dva měsíce v roce, někdy vůbec. Také jsme se dozvěděli, že do Číny nás vlastním automobilem nepustí, aniž bychom nezaplatili částku v řádech tisíců dolarů za jedno auto. Proto jsme se dohodli, že si na Čínu jen „sáhneme“ skrz plot a pojedeme.
Jak vypadaly přípravy na cestu?
Trvaly měsíce a těch posledních šest bylo opravdu extrémních. Na letní semestr jsem si zapsal o tři předměty méně a tudíž jsem mohl chodit třikrát týdně do práce, kde jsem v pět odpoledne skončil a do deseti večer jsem v garáži dělal na autech. Doma jsem pak řešil organizační věci - sponzory, víza, plán cesty a tak dále. Na víkendy, někdy i dřív, vždy jezdil Ondra a makali jsme spolu. Práce bylo opravdu dost.
Proč jste si jako dopravní prostředek zvolili právě felicie?
Feldu jsem měl již v osmnácti letech a vozil v ní holky na gymplu na oběd. A potom je různě vozil po okolí Klatov. Takže chápete, že k tomu autu mám poměrně osobní vztah. Navíc asi neznám člověka v této zemi, kdo by to auto neřídil. Navíc byl původní plán, že feldu snadno a levně seženeme a díly na ní také. První auto jsme koupili asi za 1500 korun. Když se později prodejce dozvěděl, co s ním máme v plánu, tak nám poslal ještě sponzorský dar tři tisíce korun. Druhé auto jsme dostali zadarmo od fanouška na Facebooku. Následovaly úpravy aut, aby takovou cestu vydržela. Původně jsme chtěli dávat díly z vrakovišť, ale našli jsme sponzora a od něj jsme dostali téměř celou feldu po kouskách, zabalenou v krabičkách. Z vrakoviště jsme brali pouze díly, které se nové již nevyrábí.
Jak dlouho cesta trvala? Kolik zemí jste navštívili?
Cesta trvala skoro sedm týdnů a zemí jsme navštívili asi devatenáct. Mezi ty nejzajímavější patřila Albánie, Turecko, které jsme opustili jen několik hodin před pokusem o státní převrat, dále jsme byli v Gruzii, v Rusku, v Kazachstánu, v Uzbekistánu, Tádžikistánu či Kyrgyzstánu. Za zmínku stojí i zastávka v Čečensku, kde jsme se byli podívat i ve škole v Beslanu, kde se v roce 2004 stal hrůzný teroristický útok.
Kolik kilometrů jste najeli? Bylo na felicii spolehnutí, nebo jste měli nějaké technické problémy?
Najeli jsme přes 19 tisíc kilometrů. Během cesty nastalo pár závad. Třeba ucpaný katalyzátor, který způsobil extrémní snížení výkonu, zato extrémní navýšení spotřeby. Když jsme přišli na to, co se děje, vyřešil problém za půl hodiny šikovný ruský svářeč. Motory se neustále přehřívaly. Shořel spínač všech světel, který jsme provizorně opravili izolepou. Občas se nám stalo, že na poušti z ničeho nic přestala svítit světla. Nejhorší problém nastal v nadmořské výšce 4200 metrů, to nám praskla vložka válce a zdeformoval se blok motoru. Taková závada by byla velký problém i v Česku. A my jsme byli v horách mezi Čínou, Afghánistánem a Pákistánem ve vesnici, kde nebyl signál ani na mobil a nejbližší pošta asi 400 kilometrů od nás.
Jak jste tu situaci nakonec vyřešili?
Vzhledem k tomu, že půlka posádky měla výškovou nemoc, jsme se rozhodli po dohodě s policajty auto ekologicky zlikvidovat. Místním jsme nechali věci, které se nám do jednoho auta nevešly a dál jsme pokračovali bez stanu, karimatek, bez jídla a dalších „nepotřebných“ věcí. Tentýž den jsme namačkaní v jednom autě dosáhli naší vysněné Číny a také nejvyššího bodu výpravy průsmyku Ak-Bajtal v nadmořské výšce 4655 metrů. Dalším problémem byly zdravotní potíže jednoho člena výpravy, který musel byl hospitalizován v kyrgyšském Biškeku a pak letecky transportován domů. Naštěstí jsem přímo v Biškeku měl spolužáka z vysoké školy, který nám s tím velmi pomohl.
Na jaká místa jste se při výpravě zaměřili? Kde se vám líbilo nejvíce?
Zaměřili jsme se především na přírodní krásy. Přeci jenom, v úpatí Himálají člověk není každý den. Jezdili jsme k horským jezerům a podobně. Byli jsme také u jedné sedmitisícovky. Byla to známá Pik Lenina. Při kontaktu s místními jsme měli velké štěstí. Všude na nás byli hodní a velmi pohostinní. Nevynechali jsme ani různá města jako například Istanbul nebo Moskvu. Ale nejvíc se nám líbilo, i přes všechny problémy co nás tam potkaly, v horách. A také v Rusku, ale to je na delší povídání.
Hrozilo, že auto zavalí kameny ze skály
Prožili jste nějaké nebezpečné chvíle?
Celá cesta byla nebezpečná, ale nejhorší situace byla, když jsme hledali místo na spaní a omylem jsme přejeli státní hranice Uzbekistánu a Kazachstánu. Najednou na nás mířilo několik vojáků samopaly a my vystupovali z auta s rukama nad hlavou. Tato situace naštěstí byla vyřešena během dvou hodin, ale postupem času si uvědomujeme, že nás ti vojáci mohli úplně v klidu zastřelit. Takhle na nás zbraní mířili ještě jednou v Gruzii. Další nebezpečnou věcí byl průjezd Pamir Highway, kde hrozilo, že se s námi utrhne cesta do údolí nebo nás zavalí kameny ze skály nad námi.
Nelitovali jste někdy během cesty, že jste se na výpravu vydali?
Během cesty se stalo spoustu nepříjemných věcí, ani nikdy jsem si nevyčítal, že jsme se na takovou cestu vydal. Ano, občas se mi stýskalo, bylo mi špatně, nejelo nám auto a byl sem zmrzlý, mokrý nebo poštípaný od komárů, ale vždy se to vyřešilo. A jsem hrozně rád, že jsem něco podobného podnikl. Byla to zkušenost a zážitek na celý život.
Chystáte nějakou podobnou misi?
To se nechte překvapit. My se taky necháme překvapit. Když minulý týden skončil Dakar, dali jsme ze srandy fotku na Facebook, že zjišťujeme, kolik je startovné na příští ročník. To byla samozřejmě sranda, ale ohlas lidí byl dost velký, jako by si přáli, abychom nějakou podobnou pitomost vyvedli. Tak uvidíme, třeba se ozve nějaký tým, co Dakar jezdí.
