Naše věže na Žižkově rušit nebudou, říká o svém návrhu Eva Jiřičná

  19:21
Na místě žižkovského Telecomu chce developer Central Group stavět tři věže podle návrhu architektky Evy Jiřičné. „Výškové budovy se do prostředí horního Žižkova hodí,“ říká Jiřičná, která navrhla například Oranžerii na Pražském hradě a sídlo pojišťovny Lloyds v Londýně.

Eva Jiřičná má ateliér v Praze i v Londýně. Podle jejího návrhu vznikla například Oranžerie na Pražském hradě. V Londýně pracovala mimo jiné na sídle pojišťovny Lloyds. | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Váš návrh na novou zástavbu na místě žižkovského Telecomu zaujal hlavně třemi vysokými věžemi. Jak jste k takové podobě došla?
Snažili jsme se zabývat celým územím. Poněvadž je tam už existující zástavba, tak jsme si řekli, že bude dobré, když na ni nějakým způsobem navážeme. Pak nás ale napadlo, že jedna část projektu by mohla být podobná stávající zástavbě, ale na druhém konci pozemku by mohl vzniknout veřejný prostor. Tím, že jsme ty budovy začali tahat do výšky, tak se nám uvolnil prostor parteru.

Fotogalerie

Proč jsou věže kulaté?
V okamžiku, kdy postavíte klasickou kvádrovou věž, tak jste víceméně odkázán k tomu, jak bude vypadat ze čtyř směrů. Proto jsme si řekli, co kdybychom tu věž udělali kulatou a měli tak ze všech směrů stejný pohled. Prostudovali jsme si nejrůznější projekty, abychom si udělali přehled o tom, zda je vůbec možné a finančně dostupné takový kulatý projekt s byty vytvořit. Tím, že budovy vytáhneme až do sta metrů, vytvoří se nám na asi sedmdesáti procentech pozemku veřejný prostor. Rozdělili jsme tedy výstavbu do dvou částí, jedna je podobná tomu, co tam už je, a druhá vytváří prostor tří věží.

K výškovým stavbám je slyšet v Praze často hodně kritiky. Věříte, že tak vysoké domy projdou povolovacím procesem?
V zadání bylo, že můžeme jít do sta metrů, a nám se zdálo, že proporčně jsou v prostoru u Olšanských hřbitovů ty tři věže dominantou, která není nijak přehnaná. Když to srovnám s Londýnem, tak to jsou takoví pidimužíci, ale pro Prahu člověk musí být velice opatrný. Tím že jsou věže kulaté a ze všech pohledů budou vypadat stejně, tak se k tomu prostředí hodí natolik, abychom to s čistým svědomím představili veřejnosti. Očekávám mnoho diskusí, ale snažili jsme se domy udělat tak, aby když už jdeme do výšky, bylo prostředí pro obyvatele co nejpříjemnější.

Líbivý koncept, kritizuje návrh spolek

Návrh Evy Jiřičné na zástavbu parcely po bývalé telekomunikační budově kritizuje Klub Za starou Prahu. Podle klubu nejde o architektonicky a urbanisticky promyšlené řešení, ale spíše o líbivý koncept efektně designových výškových staveb. Klub proto vyzval Institut plánování hlavního města Prahy a památkový odbor magistrátu, aby stavbu nepodpořily.

Podle vás tedy ta výška v daném místě není problém? I vzhledem k nedávné zprávě UNESCO, která upozorňuje, že některé hodnoty, na jejichž základě je Praha na Seznamu světového dědictví, mohou být výškovou výstavbou ohroženy?
Domnívám se, že výšková zástavba, stejně jako každá jiná, má své výhody i nevýhody. V tomto případě je velikou výhodou to, že díky výšce vznikne takový velkorysý veřejný prostor. Myslím si, že v tomto prostoru jsou výškové budovy přijatelné. Očekávám ale, že spousta lidí se mnou souhlasit nebude. Celý svět se od té doby, kdy jsem přijela do Anglie a Londýn nám nepovolil ani dvoupatrovou budovu na břehu Temže, drasticky změnil. To, že zachráníme parter od toho, aby byl kompletně zastaven kobercovou zástavbou, je podle mě v této lokalitě velkým plusem. Naše věže jsou zjemněny natolik, aby nerušily. Pokud se týká kvality bydlení, je výšková stavba to nejlepší, co se v Praze dá postavit. Samozřejmě pro ty, kteří si to budou moci dovolit.

Jak vznikla vize vlnitých balkonů po celém obvodu věží?
Když stavíte tak vysokou budovu, musíte zastínit všechna okna natolik, aby tam nevznikalo přehřívání. Na druhou stranu je důležitý i výhled, protože takový nenabídne v Praze mnoho lokalit. Řekli jsme si, že když obklopíme všechny byty balkony, které zároveň zajistí hlavní stínění, tak ten vztah mezi vnějším a vnitřním prostorem bude velice příjemný. Balkony se dají zazelenit a mohou tam být malé zahrádky, které zpříjemní bydlení. Kruhová dispozice nám umožní velkou variabilitu, každé patro můžeme rozdělit do menších i větších jednotek.

Architektonického workshopu na výstavbu na Žižkově se zúčastnili i světoví architekti – Sou Fudžimoto, Ian Ritchie a další. Co říkáte na to, že měli zájem stavět v Praze?
Já jsem ty jejich návrhy až dodneška neviděla. Ian Ritchie je člověk, kterého znám padesát let, od doby, kdy jsem přijela do Anglie. Je to velký kamarád, a i když dělá jinou architekturu než já, tak spolu máme velmi přátelský vztah a vzájemně si komentujeme práci. Ale ani jeho návrh jsem ještě neviděla. Ovšem to, že v celém světě probíhají soutěže s architekty z nejrůznějších zemí, člověk očekává. Myslím, že Česká republika hraje dost velkou úlohu ve střední Evropě, a vůbec mě nepřekvapuje, že se této konkrétní soutěže zúčastnilo 98 ateliérů z třiceti zemí. Je to takový ukazatel současného života, který souvisí s komunikací, technologiemi a sdílením. To nám přináší nové možnosti, jak řešit třeba i ekologické problémy. Světová spolupráce je pro budoucnost této planety absolutně nutná. Proto se domnívám, že je to velký přínos, že se soutěže zúčastnilo tolik národností.

Pracovně vytížená královna architektury

Evě Jiřičné se přezdívá první dáma české architektury a královna kovu a skla. Časopis Evening Standard ji zařadil mezi stovku nejvlivnějších žen Londýna, je držitelkou Řádu britského impéria, pro Velkou Británii i Česko navrhla desítky staveb. Člověk by očekával, že se architektka s tak bohatou jednapadesátiletou kariérou spokojí s klidnou penzí. Eva Jiřičná ale neustále pracuje – dnes svůj návrh na zástavbu bývalého Telecomu představí veřejnosti, na začátku týdne se zúčastnila velké přednášky v Centru architektury a městského plánování a pravidelně pendluje mezi Londýnem a Prahou. U dam by se o věku diskutovat nemělo, ale Jiřičné by na základě osobního setkání osmdesát netipoval snad nikdo. O tom, jak je architektka i ve svých osmdesáti letech aktivní a časově vytíženou osobou, ostatně svědčí i to, kde se většina rozhovoru otištěného na této straně uskutečnila. „Děkuji vám za společnost,“ rozloučila se po skončení rozhovoru, vystoupila z taxíku a vydala se do letištní haly. Následující den ji totiž čekal další program v Londýně.

Na projektu jste spolupracovala s londýnským inženýrským studiem Arup. Jak se na projektu podíleli?
Je to firma, která zastupuje celou technickou část projektu. Jsou to statici, elektrikáři, mají oddělení vzduchotechniky i oddělení, která se zabývají ekologií. Pracovali na mnoha výškových budovách čili mají zkušenosti. Spolupracuji s nimi prakticky celou svoji profesní dráhu v Londýně. Takže vím, co je ta firma schopna udělat. Jsou schopni s námi spolupracovat, i když šlo o soutěž, což u těchto firem nebývá běžné, protože potřebují stabilní komerční výsledek.

Co do vašeho návrhu přinesli?
Díky nim jsme byli schopni udělat například testy, jak bude na budovy působit vítr, zjistili jsme geologickou situaci, abychom co nejlépe navrhli základy. Chtěla jsem s nimi prodiskutovat i možné konstrukce těch balkonů, protože musí být takové, aby to nebyl obyčejný beton, který není zrovna oku lahodící. Studovali jsme tři druhy konstrukce, nakonec zvítězila prefabrikovaná konstrukce z bílého betonu, který je pevnější a dá se udělat v kvalitě, která je esteticky na vyšší úrovni, a hlavně se dá čistit a méně se na něm usazuje špína. Studovali jsme také to, jestli ty byty musí být klimatizované. Máme tam velmi málo vlivu přímého slunečního záření, takže v bytech s trojitým sklem budeme schopni kontrolovat vnitřní prostor natolik, aby se nemusel klimatizovat a aby tam mohlo být jen přirozené větrání.

Nedávno jste pro Prahu navrhla dům na konci Revoluční ulice. Jak to s ním vypadá?
Je tam velký problém s větrací šachtou, která byla ve vedlejším původním činžáku z 19. století, kdy se stavěly domy tak, že se postavila větrací šachta a do ní se otevřela okénka z koupelny, záchodu a kuchyně. V tomto případě to byl původně záchod. Poněvadž tam bydlí právník, který z toho záchodu udělal průchod do kuchyně a záchod zrušil, tak mu někdo zkolaudoval ve světlíku okno, které teď vede do bytové jednotky. Což se stalo už v době, kdy jsme měli povolení ke stavbě. Vůbec nechápu, jak je to možné. Je to ale hlavní zádrhel projektu. Asi budeme muset trochu zredukovat naši zástavbu.

Jak se díváte na současný rezidenční development?
Domnívám se, že je tady množství šikovných, schopných a zkušených architektů, kteří jsou schopni vytvořit architekturu tak dobrou jako všude ve světě. O tom nepochybuji. Ale když je tlak developerů takový, že architekt má svázané ruce, tak to daleko nedojde. Zatím v Praze není mnoho příkladů, kdy se kvalitní architektura podařila. Není to otázka jen architektury a developmentu, ale i stavebních firem a toho, co jsou schopné postavit a za jakou cenu. Myslím, že to všechno dohromady v Praze bude potřebovat ještě nějaký čas.

Rozvlněné bytové věže na Žižkově ještě nestojí a už bojují s výhradami

V Praze se hovoří o výstavbě koncertní síně na Vltavské. Podporujete to?
Praha nutně potřebuje koncertní síň, protože se tu dlouho nic tak významného nepostavilo. Pokud by se na to organizovala mezinárodní soutěž, tak by to byl úžasný nápad, ale museli by se architekti nejprve seznámit s tím, co to znamená mít mezinárodní soutěž. Aby to nedopadlo jako chobotnice od Kaplického, kdy si všichni začali říkat: Ale my tady v Česku to děláme jinak. Když bude mezinárodní soutěž s mezinárodními porotci, tak je předpoklad, že se prosadí ten nejlepší návrh, a ne něco, co si my tady hnidopišsky povolíme, protože to zapadá do českých podmínek, které jsou jako svěrací kazajka. Když se dělá soutěž v Česku, je polovina projektů vyřazených, protože nesplní soutěžní podmínky. Mezinárodní podmínky dávají daleko větší prostor, ve kterém mohou architekti přinášet vlastní nápady. Kdežto v Česku to někdo dopředu vymyslí, pak podle toho udělá soutěž a architekt nemůže v takové svěrací kazajce nic kvalitního vymyslet.

Takže u nás neumíme dělat soutěže?
Myslím si, že architekti ulpěli na tom, jak se dělaly soutěže za komunismu, a ještě se nepřeorientovali na to, co se očekává v mezinárodní soutěži. Musíte dát architektům svobodu, aby mohli přinést návrh, o kterém ti, kteří dělají zadání, tedy hlavně úředníci, nemají ani tušení. Od toho ta soutěž je.