Pokud by se s Antonínem Přidalem měla naposledy pozdravit asi nejslavnější postava, které literát a překladatel vdechl slávu i v českém jazyce, asi by tak učinil věčný student večerní školy pro cizince Hyman Kaplan z knihy Leo Rostena.

A bezpochyby by zvolil oslovení „Sbohem, pamprésore Antoníne P*ř*i*d*a*l*e.“ Samozřejmě včetně hvězdiček, kterými pokaždé ozdobil svůj podpis a na konci knihy Pan Kaplan má stále třídu rád rovněž jméno milovaného profesora.

Přidal takovým profesorem, vysoce vzdělaným i neúnavně své znalosti předávajícím, byl posledních víc než dvacet let ve „svém“ ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Janáčkově akademii múzických umění bez nejmenší pochyby.

Za svého života v nelehkém 20. století osvědčil Přidal rovněž naprosto neuhýbavou mravnost, která navíc nebyla pyšná ani zpupná. Což načerpal už za svého dětství na Hané.

Jeho otec soudil podle zákona, proto musel skončit

„Můj otec byl do roku 1950 soudce v malém městě a musel bych být hluchý, abych z hovorů, které se u nás vedly, nevyrozuměl, oč je to s lidskými povahami a osudy spletitější a bolestnější než třeba v dobrodružných knížkách. Některé postavy těch skutečných zápletek přivedla úzkost až do naší kuchyně,“ svěřil se Přidal na závěr knižního přepisu televizních rozhovorů Z očí do očí.

„Vnímal jsem s radostí, ba s pýchou, že s nimi otec dovede mluvit tónem a jazykem, jaký potřebují slyšet,“ dosvědčil syn, jak jeho otec i po komunistickém puči „soudil provinilce podle zákona, ne podle stranické příslušnosti“.

Tlak režimu byl ale neúprosný, takže Přidal starší nakonec ze soudnictví sám odešel. A brzy nato předčasně zemřel. Soudruzi jeho postoj nezapomněli ani synovi.

„Na vysokou školu jsem se po maturitě dostal proto, že naše statečná třídní profesorka zkusila nepřiložit k mým papírům drtivý posudek z národního výboru. Vyšlo to,“ popsal tehdejší maturant z uherskohradišťského gymnázia, co předcházelo jeho studiím anglistiky a hispanistiky na univerzitě v Brně.

Vyhodili jej kvůli zhanobenému ideologovi

Co se zdařilo v drsných 50. letech, neprošlo ovšem na začátku normalizace v roce 1970. Autora oblíbených vzdělávacích cyklů i původních rozhlasových her tehdy komunisté vyhodili především za jeho vysílání po vpádu okupačních armád v srpnu 1968.

„A co víc, jeden místní ideolog se cítil zhanoben komickou postavou pana Josefa Hlavy, kterou jsem na jaře 1968 vymyslel pro fiktivní rozhovory v pořadu Na shledanou v sobotu,“ vzpomínal Přidal, jak proti němu tehdy soudruzi vytáhli „i hlavu příkladně děravou a dogmatickou“.

S takovými hlavami pak básník, publicista a překladatel nechtěl a nemohl nic mít až do převratu v roce 1989.

„Seděl jsem devatenáct let doma a většinou překládal, deset let na cizí jméno,“ vyprávěl, jak sice nemohl tisknout vlastní věci, ale Odeonu se podařilo vydat právě Pana Kaplana, který byl díky převodům jazykových hříček, z nichž je kniha složena, samostatnou Přidalovou prací. Vycházela z doplněné a přepsané podoby Rostenovy původní knihy, a to skoro padesát let po překladu starší podoby Rostenova díla od Pavla Eisnera.

Nikdy mě nezklamal, oceňuje přítel

„Antonín Přidal se zasloužil o mou největší čtenářskou radost z dlouhých posledních let, a to svou básnickou sbírkou Zpovědi a odposlechy,“ svěřil se v souvislosti s Přidalovým odchodem dramatik Milan Uhde.

„Sešli jsme se nad ní, a má radost dostala trhlinku: mluvil věcně o tom, jak se těší, že zakončí působení na JAMU a nikam už nebude muset. Pochopil jsem, že se tou knížkou rozloučil a je připraven na jedinou cestu, která ho ještě čeká. Teprve teď mi došlo, jak byl statečný,“ dodal Přidalův brněnský přítel.

Také nejbližší spolupracovník na brněnské divadelní fakultě, spisovatel Pavel Švanda, který se se zesnulým seznámil už za studií v 50. letech a znal dobře i celé jeho dílo, se svěřil, jak je mu líto, že Antonín Přidal zemřel. „Velmi jsem ho oceňoval i jako organizátora a pedagoga nadaného přirozenou autoritou. Vždy jsem mu plně důvěřoval, nikdy mě nezklamal,“ zdůraznil Švanda.