Jaká máte v nové roli očekávání?
Očekávání jsou kladena spíše na mě. A to je zřejmě správně. Hodlám divadlo proměnit jak zevnitř, tak zvenku. Je ho potřeba znovu otevřít. Nejen jiným režisérům a poetikám, ale i novým divákům. Připravujeme novou grafiku, webové stránky, kavárnu, renovaci Alžbětinské scény, o jejíž podobu se postará brněnský architekt Martin Hrdina. Ale nejvíc ze všeho se těším na kontinuální práci se souborem.

Kam chcete divadlo posunout?
Ráda bych, aby si Provázek vybudoval svou jedinečnou pozici na brněnské divadelní scéně s velmi vytříbenou a rozpoznatelnou dramaturgií a silným hereckým souborem. Aby nebyl uzavřený do sebe a stal se progresivní moderní evropskou scénou s výhledem na spolupráci i se zahraničními režiséry.

Takovou pozici teď divadlo v Brně podle vás nemá?
Je co zlepšovat. Myslím si ale, že Provázek už teď má nezastupitelné místo jakožto alternativní divadlo, které se nebojí riskovat a experimentovat. Tím si mě získalo. Diváci sem chodí za divadlem dechberoucím a překvapivým. Za smyslovým zážitkem. Na tom chci stavět.

Divadlo se dlouhodobě potýká s nedostatkem peněz, byť na konci roku Centrum experimentálního divadla, pod které Provázek patří, získalo do rozpočtu 11,5 milionu navíc. Musela jste se dlouho rozmýšlet, zda na nabídku kývnout?
S finanční situací, která je opravdu nehorázná, jsem se seznámila už dříve. Pro mne jako kočovnou režisérku, která se musí neustále seznamovat s novými soubory a zas a znovu dotovat každou inscenaci spoustou energie, byla možnost soustředěné práce a vyjasněné poetiky darem shůry. Navíc Provázku hrozilo velice nejisté období a bylo potřeba zajistit jeho kontinuitu. Bez podpory a signálů důvěry od souboru bych se asi neopovážila o post usilovat.

Jste připravená jako principálka bojovat o peníze?
Ano. Provázek se sice snaží o vícezdrojové financování a chceme být do jisté míry soběstační, ale peníze od města potřebujeme. Navíc nás čeká dlouhé vyjednávání o velmi potřebné rekonstrukci budovy. Na nic se tady nesáhlo od roku 1993.

Soubor už znáte. Na Provázku jste režírovala Vitku, Tichého Tarzana, Fidlovačku a P. Š. T. V jaké je kondici?
Na to, v jaké nejistotě se tento dům v poslední době ocital, nalézám herecký soubor ve velmi dobré kondici. Herci ještě věří, že tvorba je privilegium, ne jenom práce. To je v kamenných divadlech poměrně zřídkavé, a proto tolik cenné. Stále navíc platí krásná tradice Provázku, že stará garda zasvěcuje do řádu divadla nové členy a přenáší tak na ně i místní étos. Samozřejmě dojde i k obměně souboru. Každou hereckou generaci bych chtěla skrze nového kolegu trochu občerstvit, nalít jí do žil novou krev.

Kdo nový přijde?
Z pražského Švandova divadla přichází dramaturg Martin Sládeček a z Divadla Petra Bezruče dramaturgyně Kateřina Menclerová. Z Ostravy v září přijde herečka Sylvie Krupanská, z Národního divadla Brno herec Dušan Hřebíček. Nejmladší generaci osvěží Tereza Volánková.

Letošní sezona je trochu přechodná. S dramaturgem Martinem Sládečkem jste nastoupili v jejím průběhu. Co u vás diváci ještě letos zhlédnou?
Letošní sezonu nazýváme jarním (ú)klidem. Jako završení jedné éry uvedeme na velké scéně hru Milana Uhdeho Mariina volba s hudbou Miloše Štědroně. Tu naplánovalo a připravuje ještě minulé vedení divadla. Na sklepní scénu připravuji hru s pracovním názvem Pravidla bincárny, inspirovanou skandálním blogem KKRD Boys. A uvedeme inscenaci Ticho na zemi v režii Doda Gombára. Na červen chystáme festival na venkovní Alžbětinské scéně a Špilberku. A jinak budeme v divadle gruntovat. Chceme mu umožnit znovu se nadechnout, abychom v září s velkou parádou mohli otevřít naši první celou sezonu.

Prozraďte, jaké kusy uvedete.
V příští sezoně přivítáme hned tři skvělé hostující režiséry. Po dlouhé době se do Brna vrátí Jan Mikulášek, který připraví inscenaci Don Quijote. Na téma snílka a vyděděnce naváže moje autorská inscenace o fenoménu stáří, v níž budeme pracovat s texty socioložky Jiřiny Šiklové. S inscenací podle průvodce Kateřiny Šedé Brnox o brněnském Bronxu a jeho legendě přijde Jiří Havelka. Doufám, že projekt překročí zdi divadla a napadne i veřejný prostor samotného Brna. Na konci sezony přivítáme renomovaného slovenského režiséra Ondreje Spišáka, který připraví adaptaci knihy Proč se dítě vaří v kaši o putování cirkusácké rodiny Ceausescuovým Rumunskem.

Principálem divadla byl před vámi 12 let Vladimír Morávek. Navážete v něčem na jeho práci?
Budu pracovat se souborem, který Vladimír sestavil, ale rádi bychom změnili jak rétoriku divadla, tak jeho vizuál. Pro nás je důležitý provázkovský důraz na smyslovou úchvatnost divadla, hudebnost i vizuální atraktivitu. Navážeme na koncept nepravidelné dramaturgie formulovaný už v 60. letech při vzniku Provázku. Předlohou inscenace se tak může stát blog, román, poezie, almanach či esej.

Sama budete hry i nadále režírovat. Jaká jste režisérka?
Jsem poměrně nekonfliktní, ale možná trochu přísná. Stává se, že jsou herci nervózní z toho, že chci všechno hned. Dost si potrpím na energické nasazení při zkouškách. Je pro mě zároveň důležité, aby téma hry rezonovalo i v hercích. Snažím se, aby inscenace vždy vznikala v dialogu. Nejsem typ, který má vše dopředu namalováno v sešitku a jen říká, odkud kam se herci mají na jevišti pohnout.

Jak velký vliv na volbu pro divadlo měl váš otec režisér Jan Antonín Pitínský?
Evidentně fatální. (směje se) Vyrůstala jsem v brněnském alternativním divadelním podhoubí v bezprostřední blízkosti komunity kolem Ochotnického kroužku. Když pro nás zrovna nebylo hlídání, byli jsme jako děti prostě přítomni na zkouškách a... někdy i na mejdanech. Je to dost zrádné, když dítě pochopí, že si může celý život jenom hrát. Pak už od divadla prostě není úniku.

Bavíte se s otcem o práci?
Ano, když o něco jde, nasadím sice lhostejný tón, ale je mým prvním konzultantem. Moc na něj dám a vážím si jeho názoru.

Máte nějaký režisérský sen?
Chtěla bych režírovat Otvírání studánek přímo v Poličce v rodišti Bohuslava Martinů, kde jsem studovala gymnázium. Děti z folklorních souborů by běhaly ulicemi, nosily májky a Morany a diváci by seděli přímo tam nahoře, na věži, kde se Martinů narodil a strávil dětství. Vše by sledovali shora. Z amplionů by celým městem zněla kantáta Otvírání studánek. Nebo bych chtěla udělat představení jen se zvířaty. Ve hře Mein Kampf ve Švandově divadle jsme měli slepici a přišlo mi, že pro herce bylo velmi těžké ji přehrát. (směje se) Ty úplně největší sny si ale nechávám pro Provázek.