VIDEO: Do deště se kozím hraběnkám nechce, ale vetřelce by utloukly

  11:16
Anglonubijské kozy se v Česku začaly chovat teprve před dvanácti lety. Jejich znaky jsou vyklenutý nos, svislé dlouhé uši a pevná postava. Jan Bareš jich v Okrouhlé Radouni na Jindřichohradecku chová 80. „Jejich mléko je nejblíž podobné mateřskému mléku člověka. Nemá tradiční kozí zápach a příchuť,“ říká.

Rozlehlá pastvina obehnaná elektrickým ohradníkem je prázdná. Nevlídné sychravé počasí ven neláká, i když tráva už po nočním dešti oschla.

Z vedlejšího domku přichází na louku tmavovlasý muž a jeho rázný hlas se rozléhá po okolí. „Holky, pojďte! Julčo, Káčo, Elí! Julčo, pojď mi dát pusinku!“ volá směrem ke stáji.

A vzápětí se k němu začíná sbíhat nevšední stádo koz. Dospělá zvířata i kůzlata vysoko a hrdě nesou hlavu, mají mandlové oči, výrazný vyklenutý nos a svislé dlouhé uši.

Přitom v celé ohradě neuvidíte dva stejně vybarvené jedince, jejich krátká a jemná srst má různé odstíny od bílé přes krémovou a kaštanovou až po černou a řada z nich je strakatá. Jsou to anglonubijské kozy, které se v České republice začaly chovat teprve před dvanácti lety.

„Dokud se kůzle nenarodí, nevíte, jakou bude mít barvu. U české kozy je standard, že bílá bude pořád bílá a hnědá pořád hnědá, ale u anglonubijských koz to neplatí. Ty musí mít klabonos (vyklenutý nos, pozn. red.), svislé dlouhé uši a charakteristickou pevnou postavu. Barva nepatří mezi šlechtitelské znaky,“ říká Jan Bareš, majitel Kozína Na Samotách.

Jedno z nejvyšších plemen koz, které mohou vážit v dobré kondici i sto kilogramů a kozel ještě o dvacet kilo víc, začal s ženou Jiřinou chovat v roce 2010. Dnes mají 80 anglonubijských koz, které jsou považované za inteligentní aristokraty.

Chovatel jim jednoduše říká „naše hraběnky“. Nechtějí si umokřit nohy po dešti, v zimě jim musí ve sněhu prohrnovat cestičky, protože jinak ze stáje nevyjdou. Ale když už jsou na pastvině, dokážou se samy ubránit před nebezpečím.

„Vetřelce by utloukly. Když do ohrady vlezl zdivočelý pes, nacpaly ho do kouta a držely ho tak dlouho, dokud jsem ho neodchytl,“ líčí osmačtyřicetiletý Bareš.

Dřív choval bílé a hnědé kozy. „Pro tyto jsme se rozhodli proto, že to jsou úplně jiná zvířata, než je člověk zvyklý, a hlavně kvůli jejich mléku. Na první ochutnání nepoznáte, že to je kozí mléko, mockrát jsme byli obviněni, že máme někde schovanou krávu. Je nejblíž podobné mateřskému mléku člověka, má vysoký obsah tuku a bílkovin a je typické tím, že nemá tradiční kozí zápach a příchuť,“ vysvětluje.

Sýr Popelák a kozí mléčný karamel získaly ocenění

Právě díky tomu ho vyhledávají lidé, kteří mají problémy s konzumací kravského mléka. Zároveň je mléko od těchto koz ideální pro výrobu sýrů a dalších mléčných výrobků.

V registrované mlékárně Kozína Na Samotách jich vyrábějí 20 druhů a letos se přihlásili do soutěže o regionální značku kvality Chutná hezky Jihočesky.

Při vyhlášení výsledků si Jan Bareš odvezl rovnou dvě ocenění za 1. místo. Porotcům zachutnal jeho sýr francouzského typu Popelák a kozí mléčný karamel Cajeta.

„Pro nás je to ohromná věc. Nedělal jsem si velké naděje. Ale fakt je, že třeba s Popelákem jsem experimentoval sedm let, než jsem byl spokojený s výsledkem. Jednou jsem ochutnal ve Francii originál a řekl jsem, tohle chci umět dělat, protože na to máme surovinu,“ popisuje Bareš.

Netradiční karamel zase vyrábí podle mexického vzoru. Od přátel dostal kovovou plechovku s etiketou kozy, a když ji otevřel, byla v ní taková dobrota, že si předsevzal, že to musí zvládnout vyrobit taky.