Angelika Pintířová pracuje jako diecézní ředitelka pro Papežská misijní díla, je také vychovatelkou ve výchovném ústavu v Křešíně a jedním z moderátorů pořadu Jak to vidí... v Českém rozhlase.

Jaký vztah máte k Šumavě, odkud pocházíte?
Tohle je můj kraj. I když jsem tady prožila jen čtrnáct let a zbytek jsem strávila v Praze díky klášteru, tak šumavské lesy jsou místem, kde se cítím doma. Jezdím sem několikrát ročně za příbuznými. Na Šumavě mám stále co poznávat. Za mého dětství byla její velká část zalígrovaná hraničním pásmem, takže stále mohu něco objevovat. V každém případě obdivuji její krásu, ale i určitou drsnost. Leží vysoko a život tady není jednoduchý. Byla jsem kdysi na Sibiři, i když pravda, na jižní, v Irkutsku, a tam je tepleji než tady nahoře na Šumavě. Protože tam nemají tolik mrazivých dnů.

I když je to někdy nehostinný kraj, lidé tady žijí po staletí...
Život Šumavanů, kteří se musejí často potýkat s nepřízní počasí, mě fascinuje. Je až neuvěřitelné, že tu ta dlouhá staletí v takové zimě dokázali přežít, a jsem moc ráda, že v poslední době se život navrací i do těch nejvyšších šumavských míst.

Která místa na Šumavě máte nejraději?
Takových je spousta. Které se mi líbí nejvíce, to nejde jednoduše říct. Mám ráda okolí Vydry, Čeňkovu Pilu, Modravu, Kvildu, Kašperk, annínskou sklárnu, jezero Laka, Poledník. Je toho opravdu hodně. Po Šumavě se dá chodit hodiny a hodiny.

Z Angeliky Pintířové vyzařuje velký klid a optimismus. Obojím ji naplňuje i návštěva Šumavy, odkud pochází.

Letos jste navštívila i jednu z akcí v kostele svatého Mořice na vrchu Mouřenec u Annína. Co říkáte na změnu, kterou dříve velmi zchátralá památka díky úsilí dobrovolníků prodělala?
Těší mě, že díky pohádce Anděl Páně jsem toto místo znovu objevila. Samozřejmě jsem věděla, že někde tady nějaký Mouřenec je, protože jsme okolím chodili na školní výlety, ale vždycky bylo zavřeno. Nikdy jsem se dovnitř nedostala. Znala jsem podobný kostel v Albrechticích, takže když jsem pohádku Jiřího Stracha viděla, myslela jsem si, že se točila tam. A pak jsem se dozvěděla, že je to Mouřenec. Je skvělé tady vidět tolik lidí, protože to bylo vybydlené, opuštěné, zapomenuté místo. Je to povzbuzující především v porovnání s politickou situací a dalšími nepříjemnými věcmi, které nás obklopují.

Jak vlastně vnímáte současnou situaci v České republice, kdy si lidé ve velkém stěžují zejména na politickou reprezentaci.
Možná to není nejlepší, ale věřím, že se vše postupně vylepší. Já vidím naši společnost jako zpustlou zahradu. Sice v ní ještě možná jsou staré keře, protože řada věcí znamená dojezd socialismu, v němž jsme vyrostli, ale pod tím už se objevují květiny, které dole pučí, rostou a kvetou. A těmi jsou právě podobné občanské iniciativy, jako je ta, jež obnovila Mouřenec. Jde o lidi, kteří nečekají, až jim někdo shora něco dá nebo nařídí, ale jdou do toho sami. Znám více takových příkladů, kdy se lidé rozhodnou sami od sebe, že něco dají do pořádku. Něco dobrovolně zorganizují.

V prosinci uplynulo sedm let od smrti prezidenta Václava Havla, o kterého jste se na konci jeho života starala. Jak na něho vzpomínáte?
Jsem velmi vděčná za službu u něho. Byl to velký člověk, především svou obyčejností a skromností. Nehrál si na pana dokonalého, na pana velkého. Byl si vědom toho, že je člověkem, který má své limity, své chyby. Dokázal odpouštět i těm, kteří mu ublížili. Vážil si každého. Pro něho třeba trutnovský Rom, se kterým jsme byli v kině, byl stejně hodnotný jako ministr nebo zahraniční návštěva. Ke všem se choval s úctou, i k těm, kteří ho, jak se říká, moc nemuseli. Nikdy nebyl zle sarkastický a dobíravý, i když měl smysl pro humor, tak současně ve svém projevu vždycky udržoval úctu k lidem.

Myslíte si, že je jeho odkaz živý i v dnešních dnech? Čím může lidi oslovit?
Domnívám se, že jeho texty jsou pořád aktuální. Třeba Moc bezmocných není apriorně proti socialismu a komunismu jako takovému, ale nedoporučuje, abychom ze sebe nechali udělat dobře namazané kolečko v soukolí. Právě takové akce, jako jsou například ty na Mouřenci, odkazují k občanské společnosti. Nějaký vnější systém je jedna věc, ale každý z nás může mít svůj život ve svých rukou a dokáže něco změnit. I v dobře promazaném stroji se mohou objevit zrnka písku.

Mnoho lidí ale říká, že třeba s tím, co se děje ve velké politice, oni nemohou nic udělat…
To není vůbec pravda. Tyhle řeči mi připomínají právě Moc bezmocných a epizodu se zelinářem, jenž dá do výlohy heslo Proletáři všech zemí, spojte se! Je to o tom, jestli ceduli dokáže sundat, nebo ne. Právě takové situace mohou věci posunout. Ve chvíli, kdy řekneme, že proti tomu nezmůžeme nic, tak té mašinérii dovolíme, aby s námi orala. Ale my můžeme něco dělat. Ostatně i obrovská lavina se spouští pohybem drobného kamínku a fyzikové říkají, že mávnutí motýlích křídel ovlivňuje zeměkouli. Takže podobný impuls může vzniknout třeba na Šumavě, která byla téměř zapomenutá. Lidé si tady mohou říct, že je možné se dát dohromady a něco společně udělat.

Stále častěji někteří lidé považují období kolem vánočních svátků a Silvestra za příliš hektické a svátky si nedokážou užít. Co byste jim vzkázala?
Myslím si, že situace už není zdaleka tak špatná jako třeba před nějakými deseti lety. Zdá se mi, že doba se už svým způsobem zklidnila, jako bychom se tím vším sháněním vyčerpali. Samozřejmě, pořád na nás z médií útočí reklamy, už mi ovšem situace nepřijde tak agresivní jako dříve. Lidé ve větší míře pořádají akce, jako jsou dobročinné bazary, koncerty, různá setkávání. Myslím si, že člověk v hloubi duše cítí, že už se ty uspěchané časy vyčerpaly, a vracíme se k původnímu smyslu tohoto období, kterým je potkávání se. Více než na shánění dárků by si měli před Vánoci udělat čas na ostatní a někam třeba společně jít. Podstatné je určité zastavení a zamyšlení nad tím, co je v životě důležité, a to jsou vždycky vztahy. Nakonec i dárky se dávají k jejich posílení. A když k němu nepřispějí, jsou k ničemu, i kdyby byly sebedražší.