Ostravské stopy: Drsné prostředí jsem si zamilovala, přiznává herečka

  17:56
Těšínské divadlo, Divadlo Petra Bezruče a současná Komorní scéna Aréna – tyto tři štace tvoří pilíře uměleckého trojúhelníku herečky Aleny Sasínové-Polarczyk. Diváci si ji pamatují z desítek rolí, tou nejvýraznější za poslední dobu se stala na tělo šitá Josefa Slánská, manželka popraveného komunisty v inscenaci S nadějí, i bez ní.

Alena Sasínová-Polarczyk má ráda Ostravu ve všech podobách. Na fotografii s bronzovým Leošem Janáčkem na Jiráskově náměstí. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Jaké ale byly počáteční kroky této rodačky z Valašska? Do Ostravy ji údajně přivedl samotný Král Šumavy, herec Miloslav Holub, který ve známém strhujícím dramatu Karla Kachyni ztvárnil titulní roli.

Holub už tehdy platil za nepřehlédnutelnou personu a ideálního mentora. „Tatínek měl v Malé Morávce v Jeseníkách práci v místní zubní ordinaci. Jednou si pan Holub, který měl letní sídlo v Jeseníkách, přišel spravit nějaký zoubek. Seznámili se a při rozhodování, kam půjdu na konzervatoř, jednoznačně zvítězila Ostrava, abych byla co nejblíž rodičovskému dozoru. Přeci nepůjdeš nikam jinam než ke Králi Šumavy, prohlásil tehdy tatínek,“ vzpomíná Alena Sasínová-Polarczyk.

Alena Sasínová-Polarczyk

Alena Sasínová-Polarczyk

Známá herečka se narodila v roce 1959 v Rožnově pod Radhoštěm do rodiny lékaře. Tatínek snil o klavírní virtuosce, jenže na ostravské Státní konzervatoři vystudovala hudebně-dramatický obor.

Dnes na konzervatoři učí mladou hereckou generaci. První angažmá absolvovala v letech 1978 až 1991 v Divadle Český Těšín. Následovalo Národní divadlo moravskoslezské, posléze Divadlo Petra Bezruče a nyní účinkuje v Komorní scéně Aréna.

Opakovaně hostovala v Národním divadle moravskoslezském v činohře, operetě a také opeře.

Natočila řadu filmů a televizních pořadů, spolupracovala s osobnostmi jako Dušan Klein, Eva Sadková, František Filip, Zdeněk Zelenka a řada dalších.

Zatím poslední její velkou rolí byla kontroverzní postava Josefy Slánské v mimořádně úspěšné inscenaci S nadějí, i bez ní (podrobněji o hře). Posluchači ji zastihnou rovněž na vlnách Českého rozhlasu.

Holub vedl hudebně-dramatické oddělení a ona k němu chodila na umělecký přednes. „Mám zato, že jsem byla jeho miláčkem, ale on nás všechny miloval, své studenty, a taky za nás mnohokrát bojoval, když jsme v té tvrdě normalizační době lítali v různých průšvizích. A že jich bylo... Já s kytarou zpívávala v tehdejším divadelním klubu Karla Kryla, uměla jsem ho skoro celého a jakási ‚dobrá duše‘ mě udala a málem jsem letěla ze školy. Mistr Holub se postaral a já dostudovala.“

Šok z Ostravy

Ještě před absolutoriem ji čekala mnohá dobrodružství a zejména nutnost vyrovnat se s radikální změnou prostředí. Pro teprve šestnáctileté děvče z hor znamenala černá Ostrava pořádný štulec.

„Šok, který mi toto město způsobilo, byl ohromný! Špína, smrad, divní lidé s podmalovanýma očima, primitivní a vulgární jazyk s divným přízvukem. To jsem obrečela, ale škola a divadlo mi natolik učarovaly, že jsem se nakonec do atmosféry města ponořila až po uši a začala vše vnímat úplně z jiné strany, zamilovala jsem si toto drsné prostředí a stala jsem se ostravským patriotem,“ vzpomíná herečka.

Studentský život přinesl kromě povinností i řadu radovánek, zejména v místních občerstvovnách. „Studentský život byla jedna strhující jízda jako na horské dráze a ke ‚vzdělání‘ patřily samozřejmě také bary v centru. Studentský Alik, kde se muzicírovalo a žilo studentsky, a Waldemar, kam jsme chodili do ‚školy‘ za tehdejší hudební smetánkou a v koutku vnímali svobodné debaty v nesvobodné době. To byla škola života největší. K Radům, tam chodili herci, k nimž jsme vzhlíželi jako k bohům, do Minibaru, tam sedávali televizáci,“ líčí herečka a srovnává se současností.

„Rada je jiný, bez atmosféry, z Minibaru je jakýsi fastfood, v Aliku jsou Vietnamci, ale Waldemar trvá! Ale nebylo to jen o barech, navštěvovala jsem také výstavy v Domu umění, koncerty ve filharmonii, oba domy stále stojí,“ usmívá se Sasínová-Polarczyk.

Přes léto se ještě k atmosféře hornického města přidala Černá louka. „Zdejší letní kino bylo parádní. Lesanka rovněž, ale vše je pryč a z Černé louky je jakési pseudovolnočasové místo. Snad tam postaví sofistikovanou koncertní síň pro skvělou Janáčkovu filharmonii i pro nás posluchače, kteří milujeme vážnou muziku. Už dávno měla stát taky knihovna,“ zdůrazňuje herečka.

Fascinace řekou

K jejím oblíbeným ostravským trasám patří třeba Komenského sady s přilehlou řekou Ostravicí, která ale ve své době vypadala zcela jinak než jí dobře známá horská Bečva.

„Bečvou jsem doslova pokřtěna. Topila jsem se v ní a nebýt sousedovic děvčete, které mne vytáhlo, třeba bych byla na onom světě nebo postižená. Bečva je moje řeka... Často jsem chodila k Ostravici, fascinovala mne. Pohled na tekoucí mazut a v noci tekoucí asfalt byl uhrančivý a říkala jsem si, jak jí asi rozuměla a slyšela ji Maryčka Magdonova? Nedovedla jsem pochopit, že řeka žije, že vůbec teče! Její mohutnost a síla se projevila při povodních v roce 1997, to byl fičák. Dnes už je krásná, stále k ní chodím a mám tam milovanou Arénu, u řeky,“ sděluje emotivně.

Fotogalerie

Ostrava se sice změnila, nicméně ve svém jádru si podle ní uchovala i něco z minulosti, když jí připomínala Ocelové město od Julese Verna. „Stále když se vracím z Rožnova pod Radhoštěm a přijíždím po Místecké k Dolní oblasti, vše nasvíceno, jsem vzrušená tou industriální krásou a ve světě železobetonu, plechových a ocelových válců, rour, věží, skruží se opět ocitám v Ocelovém městě,“ tvrdí známá herečka.

Když se řekne Ostrava, vybaví se jí také mnoho asociací v umělecké rovině, nejlépe ji prý vystihuje hudba nebo fotografie. „Ostravu bych si nedokázala vybavit lépe než díky 8. symfonii Ostrava Jaromíra Podešvy, geniálního hlasu Věrky Špinarové, nepřekonatelného v Jednoho dne se vrátíš... Hereckého gesta – odkašlání – Norberta Lichého. Písňového cyklu Eduarda Dřízgy ‚Láska a smrt‘ pro klavír a soprán v brilantní interpretaci Evy Dřízgové. Vykreslení fotografiemi Viktora Koláře! Ostrava je mé milované město, krásné svou přímostí, syrovostí, opravdovostí, uměním, architekturou a lidmi,“ vyznává se Alena Sasínová-Polarczyk.