Bigbít, pivo, rakoviňáky. Před 30 lety běžný život pražských lokálů

  7:46,  aktualizováno  11:45
Řízné pivo, řeči velezrádného obsahu a k tomu dávka hudby s pořádnými kytarovými riffy. To nabízely hospody, kluby, výčepy či buřtové stánky alias „rakoviňáky“, nad nimiž se vznášel nezaměnitelný odér beznadějně přepálené mastnoty. I to náleželo ke koloritu Prahy před 30 lety.

Petar Introvič (uprostřed) a Bluesberry v pražském hostinci Na Pískách zvaném Houtyš v roce 1978 | foto: Archiv Petara Introviče

„Alarmující ve velkých aglomeracích, především Praze, je rostoucí problém s alkoholovou i nealkoholovou toxikomanií mládeže. Je úlohou Socialistického svazu mládeže nabídnout tomu trendu hodnotnou alternativu ve svých klubovnách,“ kritizoval přístup mládeže k pohostinským zařízením a jejich lákadlům v České národní radě na sklonku 80. let český generální prokurátor Jaroslav Krupauer ve zprávě o trestné činnosti v ČSR.

Fotogalerie

Svět býval tehdy menší, nezamořený elektronickou komunikací a život se odehrával „venku“. S „dvackou“ v kapse a cigaretou, nejlépe „startkou“ bez filtru ležérně vtisknutou do koutku úst, se dalo prožít lecjaké dobrodružství, před nímž varovný prst zdvihal prokurátor Krupauer.

Umění nevystřízlivět

Mimořádně atraktivní destinaci představovaly lokály, kde se hudba snoubila s omamnými nápoji. „Legendárních hospod, kde se hrálo a scházeli se muzikanti, byla řada, například Klamovka, Orlík či U Zpěváčků. Mimořádnou pověst měl proslulý Houtyš neboli hospoda U Tyšerů na Hanspaulce,“ popsal některé z nich hudební publicista Petr Korál.

U Zpěváčků na Starém Městě zpíval i baskytarista Vladimír Padrůněk, vynikající zjev jazzové a rockové scény. Houtyš býval osobitým světem, svobodným ostrůvkem, žijícím v rytmu blues a bigbítu. K vidění zde býval třeba Ivan Hlas, Petar Introvič a další slovutná jména hudebního světa. „Míval jsem dobré mistry ve výuce umění, jak nevystřízlivět,“ vzpomínal na tuto dobu hudebník Olin Nejezchleba.

Hospoda jako místo srazu disidentů. StB ale „živly“ dokázala vypátrat

Existovala i jiná restaurační zařízení. „Vyhlášenou hospodou býval karlínský lokál U Zábranských, a to nejen kvůli živé muzice. Promítaly se tu videoprojekce se snímky o Rolling Stones anebo Pink Floyd,“ popsal jiný slavný podnik publicista Robert Pavelka.

Další, dnes poněkud pozapomenutý podnik býval k navštívení na rohu Italské ulice na patricijských Vinohradech. „Chodilo se sem do Dvojky. Hrával zde Abraxas, Katapult nebo plzeňská Odyssea,“ řekl Pavelka. Braník proslul hospodou Na Staré kovárně, kde sedávali herci Divadla Sklep a kde se formovala legenda punku, skupina Tři sestry.

Půllitr správně načepovaného zlatavého moku bylo možné popít i bez bigbítu. Špičku v tomto ohledu tvořil samozřejmě Zlatý tygr, ovšem štamgasti vzpomínají, že se mu kvalitou blížili Sojkovi na třídě Obránců míru, nyní Milady Horákové.

Soutěž o cestu kolem světa

Splňte si sen

Zúčastněte se soutěže ke 30. výročí obnovení svobody a vyhrajte cestu kolem světa s CK S.E.N. – Poznávací zájezdy do exotiky plné zážitků s českými průvodci již od roku 1993.

Černé pivo lákalo nejen pražské máničky do podniku U Malvaze na Starém Městě. Zacházel sem i Ivan Magor Jirous, čelná postava pražského undergroundu. Podobné hosty bylo možno zahlédnout U Váhy na Smíchově.

Problém nastával zpravidla po večerní desáté hodině, neboť většina lokálů zavírala. Existovalo však několik řešení. V Olympii na rozhraní Smíchova a Malé Strany se čepovalo až do půlnoci.

Zajímavá dobrodružství slibovala návštěva noční vinárny Narcis alias Šmelhauz na Starém Městě. „Chodívala sem i Hraběnka a další rázovité figurky z polosvěta,“ vzpomínal na tamní hosty bývalý kriminalista Miloslav Dočekal.

Lokálem hodně svérázným bývala původní Briketa, úzká nálevna proti žižkovskému Nákladovému nádraží. Den tady v pět ráno začínali třeba uhlíři. „Jednalo se o vysokou školu alkoholickou, zde den začínal i končil,“ vzpomínal na lokál na konci 80. let jeden z hostů.

Slavné „rakoviňáky“

„Na strahovským kopci chybí výčep piva, jenom jedna možnost notorikům zbývá,“ zní v kultovní písni punkového Visacího zámku. Onu zmíněnou variantu žíznícím nabízely uprostřed noci stánky, kde se k pivu ve voskovém kelímku dala zakousnout i klobáska. Samozřejmě nachystaná na mnohokrát „jetém“ tuku, pro který gourmeti tyto delikatesy cituplně přezdívali „rakoviňáky“.

„K absolutní klasice v tomto ohledu náležel stánek Na Špejchaře,“ vzpomínal publicista Jan Řezáč. Po půlnoci se bez ohledu na počasí k provozovně stahovali žíznící jako k oáze. Intelektuální baštu tvořili muzikanti z Hanspaulky, kromě zmíněných sem chodívali třeba i bratři Tesaříci.

Muzikou proti režimu. Na koncerty se sháněla razítka a maskovaly kapely

Špejcharu postavil pomník ve svém blues Vladimír Mišík nebo Petr Šabach v povídkách. Ke koloritu náleželi také vágusové, kteří neopovrhli kapkou odloženého zvětralého piva, ováleným kouskem klobásky anebo „vajglem“, který nabídl ještě dva tři šluky.

Během třiceti let některým lokálům odzvonila hrana. Zmizel Houtyš i Sojkovi. Některé hospody se staly turistickými, jinam chodí „hipsteři“ a manažerské typy, kteří by se nad bývalým pestrým rejem štamgastů zřejmě jen ušklíbli.

Autor: