Sedím schoulený u stromu, abych byl co nejméně vidět. Na hlavě blembák, jak tady skoro všichni říkají kevlarové přilbě. Z ní mi po kapkách stéká voda.
Jsem zabalený do vojenského ponča a snažím se splynout s lesem. Pozoruji okolí, prší, ale zima není. I přesto, že bude půl druhé v noci, je slušná viditelnost. Nepřítel se naštěstí neblíží, a tak mi v hlavě proletí myšlenka: Kolik asi dostaneme kliků, až zase někdo nechá bez dohledu samopal.
I taková byla noc ve vojenském prostoru Oldřichov nedaleko Písku během akce s názvem 25 hodin s 25. protiletadlovým raketovým plukem, jenž má sídlo ve Strakonicích.
Teď už mi na stole leží pamětní certifikát za účast od velitele pluku. Je na něm i heslo Nad námi jen čisté nebe. Vím, že než bych ho sám mohl začít „čistit“, pokud vůbec někdy, stálo by to tisíce a tisíce hodin tvrdého tréninku, cvičení, učení a příprav. Pětadvacet hodin s protiletadlovým plukem však rozhodně stálo za to. Byl to ten typ zážitku, na který se nikdy nezapomíná.
V pátek před polednem jsem opouštěl České Budějovice a vyrazil do Strakonic jako absolutně nepopsaný list. Vojenský odvod jsem sice ještě stihl, ale pak dál studoval a povinnou vojenskou službu mezitím zrušili. Párkrát jsem si tak maximálně vystřelil ze vzduchovky a startovací pistole.
Po příjezdu do kasáren mě s úsměvem přivítali, ale už po krátké chvíli jsem začal přemýšlet: „Jsem tady vůbec správně?“
Za mnou začali přicházet další účastníci a většina už na sobě měla něco vojenského, někdo byl takhle kompletně oblečený. Já jen s malým batohem, ve kterém byl svetr (jak jsem rychle zjistil dost promokavý), tričko, trenky a ponožky navíc. K tomu nožík, příbor, čelovka a pár dalších drobností.
Rychle jsme se zapsali a už se šlo pro výstroj. Taktická vesta, střední tlumok, spacák, chrániče, gumový samopal a další věci. Všechny se brzy staly blízkými přáteli, bez kterých se člověk bez povolení nesměl pohnout.
„Naposledy vidím, že si necháte takhle opřený samopal o zeď a vzdálíte se. Musíte se k němu chovat, jako by byl pravý,“ zmínil vrchní praporčík strakonického útvaru, když vítal bezmála 40člennou skupinu dobrovolníků.
Pak nás rozdělili do šesti skupin, každá měla svého velitele. A jedno družstvo šlo rychle k zemi a muselo klikovat. Stačilo, aby jeden člen postupoval proti pravidlům. „Tady nejste sami za sebe, ale jste tým, jste družstvo. Jeden chybuje, odnesou to všichni. Týmovost je základ,“ slyšeli jsme.
Brzy to na vlastní kůži pocítila i naše šestičlenná skupina: Aleš, Lukáš, Michal, Pavel, Sarah a Vojtěch. Špatně připevněný blembák, opírání o samopal, jako by to byla hůlka, svévolné opuštění oddílu. To všechno mohl být problém, za který následoval trest v podobě kliků.
Po uvítání jsme se dozvěděli, že si postupně projdeme šest stanovišť, kde se seznámíme s činností 25. protiletadlového raketového pluku a dalšími základními úkony vojáků.
Viděli jsme výzbroj a techniku a už na druhém stanovišti jsme si mohli sami vyzkoušet, jaké to je prostřednictvím moderního protiletadlového raketového trenažéru sestřelovat vrtulník. V reálu to dokáže až na vzdálenost 25 kilometrů.
„Kdo hraje počítačové hry, mohl by mít výhodu, bude zvyklý na joystick,“ řekli nám. Tak to jsem měl smůlu. Sestřel se mi nepovedl ani jeden, ale nastala přesně ta chvíle, kdy mě opouštěly smíšené pocity, kam jsem se to vydal, a atmosféra mě pohltila. Možná to bylo i tím, že se náš velitel poprvé usmál.
Pak se jeden z týmu o 20 vteřin opozdil a dorazil po skončení pauzy. Dvacet sekund = dvacet kliků. To by ještě šlo, jenže to nebyly tradiční kliky. Velitel třeba najednou přestal počítat a museli jsme se dál držet u země. Pak se najednou počítání otočilo a vracelo zpátky.
K batohu přibyla vysílačka
V průběhu dne to však pomáhalo disciplíně. Po třetím opakování podobné série už jsme se po sobě ve skupině vždy rozhlíželi. „Nezapomeň si kvér, teď sundej helmu, ještě nikam nechoď,“ tak jsme se navzájem kontrolovali.
Třetí zastávka byla super, tentokrát jsme simulovali sestřel pomocí 15kilového přístroje se samonaváděcí raketou, jež reaguje na teplo. Tam už jsem byl úspěšnější a zasahoval cíl. Následoval další z přesunů po areálu pluku s docela těžkým batohem na zádech.
Dobrovolníci si vyzkoušeli 25 hodin s 25. protiletadlovým raketovým plukem ze Strakonic. Byl mezi nimi i redaktor MF DNES Lukáš Marek (na snímku).
„Jste jen tak dobří a silní jako je váš nejslabší článek,“ upozorňoval nás velitel.
A tak když jeden z nás ztrácel tempo a už nemohl, nadzvedával jsem mu batoh a další ho tlačil před sebou. Nakonec se hecnul a doběhli jsme včas. Možná tušil, že by se to jinak opět neobešlo bez trestu.
Informací jsme dostávali obrovské množství a vše následovalo rychle po sobě. Ještě před večeří jsme si vyzkoušeli první pomoc a zastavování krvácení pomocí takzvaných turniketů a pak základní prvky ovládání 13kilové vysílačky.
Tu jsem pak jako dobrovolník vyfasoval, opatroval a obsluhoval v další části akce, takže jsem ještě trochu ztěžknul. K večeři byl guláš, pak jsme všichni naskákali do tater a už za tmy nás převezli do výcvikového prostoru Oldřichov. Ještě před odjezdem už pár lidí skončilo.
Deštivá noc v Oldřichově
Po příjezdu jsme museli najít místo, kde rozbalíme tábor. Zhruba po hodině jsme vybrali vhodný prostor. Ale jak si postavit přístřešek? Ve tmě a v časovém presu se to ukázalo jako velký problém.
Jednomu z velitelů se nás zželelo a ukázal nám skvělý trik, jak využít pončo. Stačilo omotat část na prostrčení hlavy a stala se z něj plachta, pak jsme ji opět s obtížemi připevnili ke stromů a větvím. Nakonec se však ukázalo, že jsme měli se Sarah jedno z nejlepších míst pro nocleh, protože na nás vůbec nepršelo.
Celá noc byla deštivá. Měli jsme hlídku od půlnoci do půldruhé ráno. Uteklo to překvapivě rychle. „Avatar 99, avatar 99, tady vlaštovka 30, vlaštovka 30. Příjem,“ hlásil jsem do vysílačky. Pak jsem oznámil kód 101. Znamenal, že je všechno v pořádku.
Po skončení hlídky jsem mohl jít spát. Povedlo se mi to asi na 30 minut. Jinak jsem se stále převaloval a slyšel hlášení mých kolegů do vysílačky, zpovzdálí však i chrápání, takže někdo na tom byl se spánkem lépe.
V půl páté už jsme byli všichni na nohou. Tábor byl v ohrožení a museli jsme se rychle přesunout. Hromadně jsme dostali ostré varování, že takhle by to nešlo. Některé výrazy nelze publikovat, ale šlo by to přeložit tak, že by nás tam nepřítel zlikvidoval.
Zůstali jsme v Oldřichově a přesunuli se na ranní rozcvičku, která byla ještě za tmy. Ve svém svetru už jsem byl úplně promočený, ale říkal si, že to bude alespoň reportáž opravdu na vlastní kůži.
Zkusili jsme si boj zblízka se zbraní a gumovým samopalem jsme si všichni otloukli prsty a hrudníky. Snídaně pak docela zvedla morálku. Já už se v tu chvíli těšil, co nás ještě čeká.
Tři stanoviště. Výcvik bojového systému musado, ovládání útočné pušky od České zbrojovky a armádní dril. Musado i puška byly prima, ale dril se stal alespoň pro mě tím největším zážitkem.
Pročesávání prostoru, útok a krytí, postup prostorem v šachovnici a nakonec simulace útoku nepřítele a následný přesun k pomyslnému vrtulníku se zraněnými na nosítkách.
„Jestli ho nestihnete včas před odletem, necháte chcípnout svého kamaráda, tak koukejte makat,“ hecoval nás velitel. Fungovalo to a začali jsme se hned povzbuzovat i mezi sebou. Pak už asi nikdo nevnímal bláto a déšť, ve kterém jsme se pohybovali. Vrtulník jsme stihli.
Odpadlo jen pár účastníků
Následovalo balení a závěrečný přesun zpět do Strakonic. Těšil jsem se na výměnu mokrého trika a ponožek za suché. Oboje bylo z batohu taky dost vlhké, ale přece jen ne tolik. Pětadvacet hodin se blížilo ke konci. Všichni nedokončili, ale odpadlo jen pár účastníků.
Mně to ukázalo, že o něco zhoršené podmínky a počasí mě tak rychle nerozhází, běh s batohem chvíli vydržím a nějaké kliky také zvládnu. I přes obrovský a pozitivní zážitek ale do armády rozhodně vstoupit nehodlám. Tuším, že tohle byl jen slabý odvar toho, co bych musel vydržet.
Dalším účastníkům cvičení možná otevřelo oči a jiní se jen utvrdili v tom, že se chtějí stát vojáky. Třeba jako 20letá Karolína, která je z vojenské rodiny. „Bylo dost náročné neustále se tahat s těžkým nákladem na zádech,“ hodnotila.
I ona se však na konci usmívala, třeba jako 31letá Lada, jež zase blíže poznala práci svého manžela, který slouží právě ve Strakonicích.
„Procházka růžovou zahradou to rozhodně nebyla, ale kousli jsme se a dali to,“ reagovala Karolína. Únava, ale i spokojenost se při odchodu odrážela snad ve všech tvářích.
