V sobotu 5. července 1997 kolaudoval otrokovický řezbář a výtvarník Jiří Holub opravený dům ve Wolkerově ulici v Otrokovicích. Tehdy si do něj koupil i novou koženou sedačku. Pár dnů poté ale přišla povodeň a Holub musel dům opustit. Na pohled, který se mu naskytl po návratu, nikdy nezapomene.

„Všude bylo bláto, nepořádek – a uprostřed místnosti červená sedačka. Když natekla voda, zvedla se ke stropu a pak zase klesla na podlahu. Vypadala jako nová,“ vylíčil Holub.

Fotogalerie Zobrazit fotogalerii

„Musel jsem si promnout oči, jestli se mi to nezdá. Sloužila nám ještě 15 let,“ doplnil.

Velká voda, která začátkem července zaplavila otrokovické části Štěrkáč, Stará kolonie a Bahňák, měla nepředstavitelnou sílu. V jednom domě dokonce našli klavír zaražený do stropu.

Bahňák se změnil v jezero obsahující čtyři miliony kubíků vody. Evakuováno bylo 6500 lidí, zaplaveno 1080 bytů a domů. Ani jeden ale nespadl. Při povodních však zemřel 17letý mladík, který chtěl na lehátku doplavat k místu, kde do Štěrkoviště vtékala voda z dostihové dráhy. Zřejmě spodní víry ho vtáhly pod hladinu.

Když se lidé po necelých dvou týdnech mohli vrátit, ve svých obydlích našli těžko popsatelnou spoušť, kterou po sobě voda zanechala. Škody v Otrokovicích byly nakonec vyčísleny na 3,5 miliardy korun. Velká proměna čekala poničený průmyslový areál firmy Toma a zásadní úkol byl i před majiteli domů.

Z baťovských domků se památka nestala. Naštěstí

Když se Stanislav Mišák v roce 1994 stal starostou Otrokovic, brzy nato zarazil snahu předchozího vedení města, aby se baťovské domky na Bahňáku staly památkově chráněnými. Vyhláška ministerstva kultury přitom už byla připravená, platit však nezačala.

„Když lidé domy kupovali, nevěděli o tom, že by měly být součástí památkové zóny. Nechtěli jsme, aby tam vznikl skanzen, ale aby šlo o živou část města, která se může rozvíjet,“ zavzpomínal Mišák, který právě na Bahňáku bydlí.

V roce 1997 se to ukázalo jako prozíravé rozhodnutí. Obnova památkově chráněného Bahňáku by byla kvůli byrokracii daleko náročnější. Šlo i o peníze. „Musela by se kupovat třikrát dražší lícová cihla, okna by nesměla být plastová, to samé dveře a jiné,“ podotkl Holub.

Před povodněmi Otrokovice uzavřely pojistku

Důležitá byla i další věc. Otrokovice jako jedno z mála měst byly proti velké vodě pojištěné. „Od roku 1996 jsme si sjednali pojistku, ročně jsme platili 75 tisíc korun. Po povodních u nás byla kontrola, pojišťovna si myslela, že jsme to zfixlovali, abychom zpětně dostali peníze. Ale ukázali jsme jim uzavřenou smlouvu,“ řekl Mišák.

Díky tomu dostala radnice odškodné přes 50 milionů korun. Stát jí půjčil 100 milionů korun, k tomu přišly miliony z dalších pojistek. „Klíčové bylo, že tyto finance byly k dispozici brzy. Měli jsme základ, od něhož se dalo odrazit,“ zdůraznil exstarosta.

Město proto nabídlo obyvatelům postižených částí nízko úročené půjčky 300 tisíc korun. Dávalo jim je postupně, po 50 tisících. A zájem byl obrovský. Stejně jako o humanitární pomoc, která na Moravu tehdy mířila z celé země.

„Solidarita byla úžasná. I po letech musím všem lidem, kteří nám pomáhali, hrozně moc poděkovat. Bez nich bychom to nezvládli,“ vzkázal Mišák.

Příběhy z povodní

V létě 1997 platilo, že obyvatelé si k sobě byli najednou blíž. Pryč byly dřívější půtky a spory, každý měl najednou stejné problémy. A hledala se společná řešení. „My Češi jsme takoví, že když je dobře, nedokážeme se domluvit. Ale ve špatných časech se umíme semknout,“ prohodil Holub.

Pohnutá doba přinesla tisíce příběhů a příhod. Šťastných, ale i smutnějších. Třeba o vystudovaném inženýrovi, který široké rodině pomohl postavit šest domů. Když byl pod vodou ten jeho, nepřijel pomoct nikdo. Vysoušeli jej dobrovolníci.

Mladí manželé zase dlouho nemohli mít dítě. Snažili se, chodili po doktorech, ale zkrátka to nešlo. Pak přišly povodně, oba měli plno práce s obnovou svého domu – a najednou se zadařilo. „Přezdívali mu Plaváček,“ usmál se Mišák.

Jeden starší seniorský pár ztratil skoro všechno, jen ne optimismus. „Začínáme spolu zase jako po svatbě, kupujeme si vařečku, hrnce a podobně,“ smáli se.

Další z obyvatel Bahňáku přímo na ulici uspořádal veřejnou zabijačku. Kdo chtěl, mohl si přijít pro maso a další dobroty.

„Bahňák tehdy připomínal obrovské mraveniště osob, které intenzivně pracovaly. Jezdila sem spousta pomocníků odjinud, zabezpečovali i dovoz pitné vody a další věci. Vznikala krásná osobní přátelství, která vydržela dlouhá léta,“ vylíčil současný starosta a další obyvatel této části Jaroslav Budek.

Oprava se dělala z gruntu

Klíčové bylo, že se domy podařilo vysušit do zimy. „Třicítky zdi, které postavila firma Baťa, jsou na vysušování ideální. Byly pevné a tvrdé, vody tam moc nevsáklo,“ poznamenal Mišák.

Teplárna Otrokovice pustila vytápění naplno, aby se interiér přehříval a šlo větrat. Město sehnalo i horkovzdušné a kondenzační vysoušeče. Spousta lidí navíc dostala odvahu opravit dům z gruntu. Po řádění vody ani nic jiného nezbývalo.

„Lidé okopávali omítky, které byly třeba z roku 1930, vyměnili dveře a okna. Baráky najednou dostaly šmrnc a celá čtvrť prohlédla,“ řekl Holub.

Když si v roce 2002 Otrokovice připomínaly pětileté výročí, stopy od povodní by našel jen ten, kdo by dobře věděl, kam se má podívat.

„Za to, co prožili, si to tamější obyvatelé zasloužili. Bahňák je zvelebený a obměnila se i jeho populace, přišly sem výrazně mladší rodiny,“ všiml si Mišák.

Brzy se navíc začalo s budováním bariér a hrází proti velké vodě, díky čemuž jsou dnes Otrokovice velmi dobře chráněné. „Se vznikem protipovodňových opatření všichni zjistili, že obnova jejich domů má smysl. Mají větší pocit bezpečí,“ zmínil Budek.

Vzpomínky na děsivý zážitek ale z hlavy vymazat nejde. „Dodnes, když je špatná předpověď nebo na horách leží hodně sněhu, chodí lidé k Moravě a dívají se, jestli řeka stoupá. Ano, máme hráze, ale vše, co stvořila lidská ruka, je zranitelné. A voda může přijít odkudkoliv,“ shrnul Mišák.