Jedli u jednoho stolu. Pak se z kamarádů stali čeští psi

  6:14
Po Mnichovu 1938 přišel devítiletý Bohumil Nádhera o domov v Dolním Polubném. Dodnes mu zní v uších fanatické skandování sudetských Němců, když jásali nad obsazením československého pohraničí Hitlerovou třetí říší.

Snímek zachycuje českou jednotřídku v tehdejším Tiefenbachu (dnes Desná) v roce 1938. Bohumil Nádhera je v první řadě druhý zleva, v kraťasech. | foto: archiv B. Nádhery

Z kamarádů se stali nepřátelé. Společné česko-německé koledování o Velikonocích vystřídaly nadávky „Böhmischer Hund“ a „Böhmisches Schwein“ – tedy „Český pse“ a „Česká svině“.

Tak vzpomíná na proměnu Sudet před Mnichovem 1938 Bohumil Nádhera z Liberce. V době, kdy československé pohraničí obsadila Hitlerova nacistická třetí říše, mu bylo devět let. S rodiči a s mladším bratrem žil v Dolním Polubném.

„Před zfanatizovanými Němci jsme začátkem října 1938 utíkali jen s nejnutnějšími svršky. Ostatní věci jsme dostali až později na místě, kde jsme v českém vnitrozemí našli nouzové ubytování,“ vzpomíná Bohumil Nádhera.

„K vlaku nás stěhovali naši vojáci, německý povozník Čechy odmítl. Když jsme z Dolního Polubného odjížděli, bývalí tátovi němečtí kamarádi na nás vystrkovali holé zadnice. To snad maminka pro slzy ani nemusela vidět.“

„Pokud chtěli přežít, nemohli ve svých domovech setrvat.“

Podle Bohumila Nádhery prchali z pohraničí především čeští úředníci, lékaři, železničáři, poštovní zaměstnanci, učitelé a četníci. „Jejich rodiny byly už od jara 1938 vystaveny obrovskému národnostnímu útlaku a teroru henleinovců,“ upozorňuje Bohumil Nádhera. „Pokud chtěli přežít, nemohli ve svých domovech setrvat.“

Malý Bohumil si ale uchoval na dětství s Němci také jiné, mnohem lepší vzpomínky. Do doby, než Hitler totálně převrátil myšlení sudetských Němců, chodil uličkou kolem plotu Riedlových skláren až na silnici, kde na něj čekali kamarádi.

„Blonďatá Hilda, dcerka úředníka a Karl, syn sklářského dělníka. Chvilku jsme si popovídali a pak se rozdělili. Odbočil jsem do české málotřídky v Tiefenbachu, dnešní Desné, kterou navštěvovaly české děti z celého okolí. Hilda a Karl šli do blízké německé školy v Dolním Polubném,“ říká Bohumil Nádhera.

„Spolu jsme si hráli, společně jsme na Zelený čtvrtek chodili na koledu. Na tenisovém kurtu pod nádražím jsme sbírali míčky. V zimě jsme s Riedlovými syny sáňkovali a lyžovali na kopci nad nádražím. Od nich jsem dostal své první opravdické lyže.“

Strhával plakáty s hákovými kříži

Dobré vztahy mezi mnoha sudetskými Němci a Čechy dokládá Bohumilův zážitek z jednoho zimního dne. Jednou týdně míval odpoledne vyučování a v zimě se kvůli sněhu někdy nedostal domů na oběd.

„Čekal jsem většinou v parku před školou a jednou se mi stalo, že z vedlejšího domku vyběhla paní a něco na mě německy volala,“ uvádí Bohumil Nádhera.

Předválečná pohlednice s budovou nádraží v a Riedlovou sklárnou v Dolním Polubném., kde Nádherovi žili.

Předválečná pohlednice s budovou nádraží v a Riedlovou sklárnou v Dolním Polubném., kde Nádherovi žili.

„Chtěl jsem utéci, ale přiběhla ke mně a zvala mě na oběd. Řekla mi, že se zná s mojí maminkou z práce pro stejnou bižuterní firmu. Skamarádil jsem se s jejími dětmi. Ale tohle všechno se náhle změnilo.“

Bohumil stále častěji slýchával jména Hitler a Henlein. Na dřevěném plotě Riedlovy sklárny se vyrojily desítky plakátů s hákovými kříži. Český školák se je snažil strhávat, ale nedával si pozor, a chytil ho starší Němec.

„Dostal jsem od něj pohlavek, vynadal mi a varoval mě, že kdyby mě chytili němečtí kluci, mohl bych dopadnout hodně špatně,“ prohlašuje Bohumil Nádhera.

Útoky německých školáků na české děti byly na denním pořádku

Němečtí kamarádi Hilda a Karl už na Bohumila na rozcestí nečekali. Hilda v bílých podkolenkách a Karl s odznakem s hakenkrajcem na svetru se řadili výhradně mezi ostatní německé děti. „Kromě nadávek od nich létalo na nás občas kamení,“ podotýká Bohumil Nádhera.

„Útoky německých školáků na české děti byly najednou na denním pořádku. Hildin otec řekl tátovi, jak musel vstoupit do Henleinovy strany, aby ho nevyhodili z práce ve sklárně. Na cestě do školy nás kvůli bezpečnosti začali doprovázet dospělí. Táta, pak zase poštmistr či četník. Raději jsme se synem poštmistra chodili do školy tunelem a po železniční trati, abychom se nepotkali s Němci. Učitel nám pak řekl, že je to s námi Čechy zlé, že Hitler chce připojit pohraničí k Velkoněmecké říši.“

Dodnes Bohumil vzpomíná na říkanky, jimiž Češi odpovídali na ohrožení Československa nacistickým Německem. Jedna zněla: „Místo tužky pušky, místo pera éra, poletíme na Hitlera.“

S vojáky zpívali kluci písničky proti Hitlerovi

Po vyučování chodili čeští kluci k pohraničním pevnůstkám za československými vojáky. Přinášeli jim buchty od maminek.

„Oni nás hostili černou kávou a konzervami,“ dodává Bohumil Nádhera. „Na stěnách bunkrů jsme slabikovali bílé nápisy – Nedáme se! Věrni zůstaneme! S vojáky jsme zpívali – Na našich hranicích stojí věrná stráž, neboj se, Adolfe, nás se nedočkáš... Pak přišel mnichovský diktát. Zářijový déšť omýval z pevnůstek sliby a vojska oněměla. František Halas tehdy o dohodě mezi západními demokratickými mocnostmi a nacistickým Německem napsal báseň – Zvoní, zvoní zrady zvon, čí ruce ho rozhoupaly, Francie sladká, hrdý Albion. A my jsme je milovali.“

Zatímco ostatní Češi jeli z Jizerských hor vlakem směrem na Železný Brod a Turnov, Bohumil s maminkou musel vystoupit v Tanvaldu. V nemocnici tam ležel se spálou šestiletý syn paní Nádherové.

„Němečtí lékaři nám nechtěli bratra vydat. Matce se naštěstí povedlo sehnat českého lékaře. Ještě neodjel a zařídil bratrovo propuštění,“ dodává Bohumil Nádhera.

„Další vlak do českého vnitrozemí ale odjížděl až ráno. Noc jsme přečkali s bratrem v kočárku v čekárně tanvaldského nádraží plné starších lidí a žen s dětmi. Všude kolem jen slzy a pláč. Snad celou noc jsem neusnul. V uších mi stále znělo fanatické volání tanvaldských Němců – Wir danken unserem Führer a Wir wollen heim ins Reich (poznámka redakce – Děkujeme našemu vůdci a Chceme zpátky do Říše).“

Matka se starala o nemocného syna a pomáhala na poli

Paní Nádherová se s oběma syny vydala do Turnova a pak do Žehrova ke vzdáleným příbuzným. U nich ale nenašli žádné místo, kde by se v nouzi usadili.

„Ale na druhou stranu se objevilo dost lidí ochotných pomoci. V jednom hospodářství nám uvolnili světničku s několika kusy nábytku. Pak hospodář zapřáhl koně a odjel do Loukova k vagónu s našimi věcmi. Matka se pak starala o nemocného mladšího ho bratra a pomáhala na poli.“

Za několik dní dorazil k rodině Bohumilův otec, který jako železničář předával Němcům v Polubném zabrané nádraží. Vyprávěl, jak všude jsou už vojáci wehrmachtu.

„Když přijeli, vrhali se jako kobylky do našich obchodů. V Říši byl už dlouho pouze přídělový systém, bída a hlad,“ připomíná Bohumil Nádhera. „Jakmile němečtí vojáci viděli ceny a výběr zboží, říkali – To je pohádka. Brzy vykoupili všechny obchody.“

Živořili v domku bez elektřiny a vody

Asi za měsíc se Nádherovi odstěhovali do Doudleb nad Orlicí, otcovy domovské obce. Na samotě mnichovství, v domku po čeledínech z místního statku žili bez elektřiny, jen s petrolejkou. Vodu brali ze studánky. „Prožili jsme tam celou okupaci a nebylo to příjemných sedm let,“ říká Bohumil Nádhera. „Do Liberce jsem se vrátil s otcem vlakem v květnu 1945. Při projíždění Rychnovem na nás mávali osvobození vězni z místní pobočky koncentračního tábora Gross-Rosen.“

Bohumil Nádhera se ani po osmdesáti letech nedokáže zbavit útržků vzpomínek na rok 1938. „Nesmazatelně se tehdy vryly do duše devítiletého chlapce,“ tvrdí.

„Snad by tam i na věky zůstaly. Ale když jsem zjistil, že v tisku a televizi se dnes stále omílá vystěhování Němců, cítím nutnost říci své slovo. Těžko může hodnotit rok 1938 někdo, kdo ho sám neprožil. Zdůrazňuje se, že po roce 1945 vystěhovalo Československo dva miliony osm set tisíc Němců. Ale většina z nich přece podlehla fanatickému řevu Hitlera a zradili svou vlast, v níž po staletí žili s Čechy. Němci prohráli válku, sami ji vyvolali a jejich vinou zemřely a nebo ztratily domovy desítky milionů nevinných lidí. A na to abychom teď zapomněli? Nás, přímých pamětníků už moc nezbývá. Současní mladí lidé si zvykli na demokracii a svobodu a berou je jako samozřejmost. Což je dobře. Ale měli bychom je zároveň seznámit s osmdesát let starou tragickou historií, aby se už nikdy neopakovala.“